Mt.Damavand aneb idiot na strese Iranu

Ahoj vsem!

Predem moc diky vsem prispivatelum, vykouzlili jste mi usmev od ucha k uchu. I v tech nejoptimistictejsich odhadech jsem se nedostal pres patnacku, ted tu vidim vic nez dvakrat tolik. Wooooow... S takovou se mi bude psat jedna basen...
S fotakem zatim zadny novinky. Opet trcime v tom smradlavym Tehranu, v te same zapadle internetove kavarne. Dobrou zpravou je, ze penizky na fotak uz odesly i z Vidne. Snad se jich brzo dockame, maji to preci jen jeste kus cesty. Kashan, Esfahan a dalsi perly Iranu uz na nas netrpelive cekaji...
Diky moc tatkovi, segre, budoucimu svagrovi a vsem ceskym "operatorum", kteri se pustili do boje s byrokratickymi vetrnymi mlyny.

Ani nevim kolik dni jsme byli fuc, dobrodruznych zazitku spousty. Huraaa na ne...

Hned po predchozim clanku jsme naskocili na bus smer pohori Elborz, kompas ukazoval kurz severo-vychod. Nudne ctyrproudovky se smrskly do jednoho pruhu, ridici zmenu nepostrehli. Na doposud nudne modre obloze se zacaly objevovat bile fleky, ctyricetistupnove peklo kleslo na prijatelnou hodnotu a plice zacaly po dlouhe dobe nasavat normalni vzduch. Cestu jsme si kratili konverzaci s prekvapenymi prisedicimi, kteri spolecne skladali anglicke otazky. Odpovedi nebyly az tak dulezite, vycene zuby hovorily za vse. Obligatnim Choda Hafez jsme dali sbohem prijemnym Irancum a vystoupili kdesi v horach. V dalce vycuhujici zasnezena spicka byla dukazem, ze jsme spravne. S touhou po extremnim dobrodruzstvi jsem odmitl vyrazit do vice nez petitisicove nadmorske vysky oficialni cestou, horsky nezkuseny Filip navrh privital s otevrenou naruci. "Ty vole, jsme fakt draci.", pritakavali jsme si do noty. Ani velehorami provereny pruvodce z vesnice upozornujici na znacnou narocnost nas od vznesene myslenky neodradil a my se vydali vstric novym zazitkum. S instinktem horske kozy jsem hledal vhodnou linii, ktera by nas dovedla az ke kyzenemu hrebinku. Slapali jsme potok nepotok, s obtizemi jsme prekonavali nebezpecna sutova pole koncici nekde dole v rokli. Kaktusoidni rostlinky se nam kamaradsky zabodavali vsude mozne. Sluncem zalite scenerie hor a umele zavlazovana policka v dali byli dostatecnou naplasti. Jen ten fotak chybel. Prijemne unaveni jsme poprve v Iranu postavili stan, uvarili maggi polivku, a uzivali si klid nocnich hor...
Napad ala vstavani s rozbreskem se rano nesetkal s uspechem, budik na mobilu jsme prodluzovali nejmene trikrat. S ostrym sluncem v zadech jsme zacali stoupat na hreben vedouci k nejvyssi iranske hore, pod jejiz stenou jsme chteli zalozit zakladni tabor. Vetsinu casu jsme se po ctyrech hrabali v sopecnem prachu, dva kroky vzhuru znamenaly jeden a pul zase zpatky dolu. Po ctyrech hodinach trapeni uz kolem 3300m.n.m. mi Filip oznamil definitivni konec s fyzickymi silami a poprosil o navrat zpet. Vzhledem k nedostatku vody i znacneho rizika pri zpatecni ceste jsme se nerozdelili a spustili se pomalu dolu. Se zatlacenou slzou za slunecnimi brylemi jsem spolu s unavenym partakem uvaril povzbuzujici testoviny a sestoupil az do bohem zapomenute vesnice v udoli. Po dnech stravenych cekanim na penize z Cech dalsi neuspech nepripadal v uvahu a ja se rozhodl na horu vratit. Vzhledem k casovemu presu jsem zvolil lehci a rychlejsi oficialni trasu. Ve vysce kolem tri kilometru jsem se setkal s mym historicky prvnim vyskovym taborem. Znudenej kluk vysilackou oznamil tam navrch, ze prisel dalsi. Pozlacena kopule hazela prasatka na obliceje dalsich vyletniku, bylo nas tam asi patnact. Jako jediny cizinec jsem si uzival prisunu caje i laskomin a s prislibem dalsi konverzace v zakladnim tabore jsem vyrazil nahoru. Asi proto, ze jsem Just, vyrazil jsem do vysky 4400m.n.m. jako o zavod. Pruvodcem udavanou 5-ti hodinovou trasu jsem zvladl za tri i se skoro tricetikilovym baglem. Stan jsem ale nestavel jako hrdina, nybrz jako vyskou zniceny idiot. Hlava mi trestila, rychly pohyb jsem nezvladal vubec. K tomu vsemu se vratily strevni potize a ja zbytek dne stravil mezi spacakem a kadiboudou. I tak jsem si vecer uzil omamen Ibalginem 400, cas od casu jsem si zobl taky cernyho uhli. Popijel jsem horky caj v pritomnosti novych kamaradu a nasaval "velehorskou" atmosferu. Kluci me zvali k sobe do party i pro vystup, ja jsem si chtel zkusit sportovni vykon sam.Po dohode se zkusenym horskym vudcem jsem puvodne planovany aklimatizacni den vypustil ze sveho rozvrhu a natocil budika na 3:30 ranniho casu. S bolavou hlavou, prazdnym zaludkem a neprijemne se krouticima strevama jsem usnul az kolem jedenacte. Za tri hodiny me vzbudil pokrik prvni ze tri skupiny odchazejici na top, uz jsem neusnul. Asi dvacet minut po treti hodine ranni jsem vysel. Krok stridal krok, sem tam kamen, sem tam prach... Funel jsem si do rytmu, premyslel nad totalnima blbostma a celovkou[pro ty co nevi-svetlo na hlave:] jsem rozjizdel vlastni svetelnou show. Zkoumal jsem, jak moc se lisi iranskej velkej vuz od toho naseho, zadny jiny souhvezdi nepoznam. S vychazejicim oskarem jsem minul skupinu vyrazejici prede mnou - asi to byla nutna modlitba na strmem svahu, mozna moje sracka, co zapricinilo rychlejsi tempo... Horolezci z Tehranu mi jeste stacili nasypat par orisku do kapsy, nez jsem zmizel za prvnim kamenem s toaletnim papirem v ruce. Prujem pres 5000m.n.m. neni nic moc :] Nahoru jsem dosipal tak tak. Poslednich sto vyskovych metru jsem zastavoval co dve minuty. Unaven rychlejsim krokem, vykonem za kamenem a pridusen unikajici sirou jsem se doplazil na VRCHOL [5671m.n.m]. Kupodivu me necekalo zadne vrele privitani, zadne ohnostroje ani gratulace spore oblecenych hostesek. Byl jsem tam sam s liskacemi v kapse.
Po par minutach rychlych vydechu a nadechu jsem zase ucitil puls a vydal se zpatky. S opet trestici hlavou jsem si to klouzal zpatky do base campu, telo mi upadlo jen parkrat. Vecne usmevava particka z noci asi nikam nespechala, potkal jsem ji nedaleko mista naseho prvniho setkani. V 2.vyskovem tabore jsem zobl neco malo paralenu na boleni hlavy, zapil kalnou vodou z potucku a s plne nalozenym drobkem jsem sesel az dolu do udoli. Secteno podtrzeno: po cca dvanacti hodinach chuze nejdriv z kopce a pak zas dolu az do vesnice, po 22 hodinach bez jidla jsem dorazil za odpocatym Twistym, ktery v me nepritomnosti lehce nabalil dve Polky.

Pro zkusene horaly nenarocny Damavand ve mne vzbudil touhu jit zas o neco vys, trochu dal od lidi... A tak uz jsem domluvenej s Honzou [uz jsem o nem psal] na indickou sestisicovku Stok Khangri, o kterou bychom se meli bok po boku pokouset nekdy v zari, chvilku pred priletem domu.

Za netradicni formu clanku se omlouvam. Myslim, ze nadpis mluvi za vse :]

Fotky[alespon] z base campu dodam hned, co mi je tehransti kluci usati poslou .]

Peace