čtvrtek 28. srpna 2008
středa 27. srpna 2008
Sbohem a satecek!
Namaste!
Tak se nam to blizi, za par dni jsme doma!
Bezmala ctvrt roku jsme bezstarostne krizovali svet, videli nevidane a zazivali dobrodruzstvi, o kterych vetsina lidi jen tajne sni do polstare. Pravdepodobne mym poslednim clankem bych se s vami chtel rozloucit, podekovat za necekanou navstevnost (cca 150prav.ctenaru!!!) a podporu, kterou jste me zahrnovali v kazdem komentari, v kazde sms. Citim zadostiucineni, ze se moje kecy libily a vsechny prispivatele zvu na pivo hned, co splatim dluhy (cca 2010-2015). Slib, ktery jsem dal prvni nezname ctenarce-prispivatelce si stale pamatuju, nabidka vecere plati.
Pokud budou stat fotky aspon za neco a ja nebudu moc linej neco k nim kecnout, probehne promitani s par blaboly navic - nejista hudba budoucnosti...
Se zatlacenou slzou v oku jsem dal pusu na licko krasne Abdusch, sedl na bus s kudrnacem po pravici. Potichu, s nostalgii, jsem si rekapituloval mesic straveny v jedne z nej
rozporuplnejsich a nejkrasnejsich zemi a v duchu planoval cestu na pristi rok. Tentokrat s usmevem na tvari jsem vysvetloval celnikum, ze ta "very beautiful girl" v pase stoji prave pred nima. Presvedcil jsem...
Po temer ctvrt roce jsme dorazili do naseho cile, do Indie. Lehce opojeni nasim malym vitezstvim jsme najali prvniho predrazeneho riksu a za zvuku nervydrasajici indicke hudby z prirucniho chrchlaku dojeli do tricet kilometru vzdaleneho Amritsaru. Vsemi opevovany Golden Temple me zklamal, stejne jako Indove vsude kolem. Pronasledovani davem arogantnich turistu, neodbytnych prodejcu a samozvanych pruvodcu jsme utekli do prvniho hotelu. Jen tezko jsem si zvykal (a stale zvykam) na zivotni filozofii mistnich. Pakistansky kamaradske "hello sir, how are you" se zmenilo v neprijemne pokrikovani a snahu prodat vse od pomerance po auto nejlepe za desetinasobne ceny. Bez spetky hrdosti k sobe samym nas obtezuji ridici trikolek, do oci nam lzou a... a...
...a vubec.
Romantickym napadem prostopovat se Evropou, izolovanym Iranem, kontroverznim a presto prekrasnym Pakistanem az do Indie to vse zacalo. Tahle nezapomenutelna story vsak neskonci ani prijezdem tam k vam, ani nekolikamesicni pauzou na nutne studium, a tak nekonci ani muj posledni clanek...
Vse teprve zacina...
CHODA HAFEZ
Veskere otazky, vzkazy, pripadne nabidky k snatku posilejte prosim na mail: xxjust@seznam.cz
Mobil mi ukradli.
Jeste jednou diky moc, bylo to fajn...
Tak se nam to blizi, za par dni jsme doma!
Bezmala ctvrt roku jsme bezstarostne krizovali svet, videli nevidane a zazivali dobrodruzstvi, o kterych vetsina lidi jen tajne sni do polstare. Pravdepodobne mym poslednim clankem bych se s vami chtel rozloucit, podekovat za necekanou navstevnost (cca 150prav.ctenaru!!!) a podporu, kterou jste me zahrnovali v kazdem komentari, v kazde sms. Citim zadostiucineni, ze se moje kecy libily a vsechny prispivatele zvu na pivo hned, co splatim dluhy (cca 2010-2015). Slib, ktery jsem dal prvni nezname ctenarce-prispivatelce si stale pamatuju, nabidka vecere plati.
Pokud budou stat fotky aspon za neco a ja nebudu moc linej neco k nim kecnout, probehne promitani s par blaboly navic - nejista hudba budoucnosti...
Se zatlacenou slzou v oku jsem dal pusu na licko krasne Abdusch, sedl na bus s kudrnacem po pravici. Potichu, s nostalgii, jsem si rekapituloval mesic straveny v jedne z nej
rozporuplnejsich a nejkrasnejsich zemi a v duchu planoval cestu na pristi rok. Tentokrat s usmevem na tvari jsem vysvetloval celnikum, ze ta "very beautiful girl" v pase stoji prave pred nima. Presvedcil jsem...
Po temer ctvrt roce jsme dorazili do naseho cile, do Indie. Lehce opojeni nasim malym vitezstvim jsme najali prvniho predrazeneho riksu a za zvuku nervydrasajici indicke hudby z prirucniho chrchlaku dojeli do tricet kilometru vzdaleneho Amritsaru. Vsemi opevovany Golden Temple me zklamal, stejne jako Indove vsude kolem. Pronasledovani davem arogantnich turistu, neodbytnych prodejcu a samozvanych pruvodcu jsme utekli do prvniho hotelu. Jen tezko jsem si zvykal (a stale zvykam) na zivotni filozofii mistnich. Pakistansky kamaradske "hello sir, how are you" se zmenilo v neprijemne pokrikovani a snahu prodat vse od pomerance po auto nejlepe za desetinasobne ceny. Bez spetky hrdosti k sobe samym nas obtezuji ridici trikolek, do oci nam lzou a... a...
...a vubec.
Romantickym napadem prostopovat se Evropou, izolovanym Iranem, kontroverznim a presto prekrasnym Pakistanem az do Indie to vse zacalo. Tahle nezapomenutelna story vsak neskonci ani prijezdem tam k vam, ani nekolikamesicni pauzou na nutne studium, a tak nekonci ani muj posledni clanek...
Vse teprve zacina...
CHODA HAFEZ
Veskere otazky, vzkazy, pripadne nabidky k snatku posilejte prosim na mail: xxjust@seznam.cz
Mobil mi ukradli.
Jeste jednou diky moc, bylo to fajn...
pátek 22. srpna 2008
Jsme tady... Jsme v Indii... !!!
Cauec!
No tak jsme tady - v cili. Po krasne,sem tam strastiplne, ale urcite nezapomenutelne ceste jsme se dostali do INDIE. Jsme dal, nez bychom kamenem dohodili, jsme dal nez jsme cekali. Ale jsme...
Behem tech poslednich par dni, kdy se opet zazitky hrnuly ze vsech svetovych stran, jsme oba dost premysleli... O blbostech, kravinach, o tom co bude nasledovat po tom vsem. A kazdym dalsim dnem je predstava o navratu do nudneho stredoevropskeho stereotypu desivejsi a desivejsi.
Po par dalsich dnech stravenych v prevazne horizontalni poloze jen kratce prerusovane sprinty na deravej hajzlik jsem byl konecne schopen zase fungovat. Pro jistotu jsem si jeste nechal udelat (na radu zkuseneho cestovatele Jirky) test stolice. Uz me ani neprekvapilo, ze mi fousac nasel pod mikroskopem nejakyho cerva. Bez mrknuti oka jsem zasel k dalsimu "samanovi" pro radu a dalsi meducinku. V docela strasidelne ordinaci mi pan doktor usmevem naznacil, ze moje zizalka ve strevech je kamaradka a pravdepodobne me nesezere celyho. S jiz tradicne suchou ryzi v krku jsem pak Filipovi tajne zavidel nejruznejsi dobroty a sobecky proklinal spravedlnost sveta.
Z prijemneho Madina hotelu jsme vzali roha a frceli si to dal na sever. Indus vystridala Hunza, temer poustni sed se nenapadne promenila v uklidnujici zelenou. Oci mi jen kmitaly od vysokych hromad snehu a ledu k hlubokym udolim, zaludek nebezpecne poskakoval v rytmu vymolu, kdyz me napadla paradni blbost.... Motorky...
Po kratke domluve s mistnim motorkarem jsem zajistil stroj jak pro me, tak pro masinami nedotceneho Filipa. A nebyly to stroje jen tak nejaky... Filipovo oranzove zihadlo melo misto vyfuku frajerskou trubku, moje parodie na enduro nemela predni brzdu. Klaksony, nejdulezitejsi vybava dopravniho prostredku v tehle casti sveta, troubily vsak dokonale. Kudrnac dostal hodinovy ruchlokurz motoskoly, ridicak tady zjevne neni potreba. "Hehe.Ty vole, my jsme fakt idioti!",procedili jsme skrz neudrzovany chrup a nastipli stroje.Neresili jsme, co se muze stat. Jak je nasim dobrym zvykem, bohemsky jsme se vykaslali uplne na vsechno a ve stylu americke klasiky Easy ride jsme vyrazili smer cinsko-pakistanske hranice. Devet hodin v sedle jsme si stridave uzivali oskara, himalajskeho lijaku. Petsetctyricet minut jsme za revu nevyladenych ctyrtaktu klopili zatacky sterk nesterk, bez helem jen s vetrem ve vlasech. Strasne moc vterin jsme bezdechu prozivali nejsvobodnejsi a doposud nejkrasnejsi obdobi nasich zivotu, stestim jsme si troubili jak spokojeni sloni. S plynem nadoraz jsme preskakovali zavaly, se strikajici vodou vsude okolo brodili potoky. V zapadlych vesnickach, kde turisti nejsou zvykem, nas s krikem vitaly spinave deti postavajici kolem rozblacenych cest. Dlouho za nami utikaly jen aby si s nama mohly kamaradsky placnout...
Obtezkani dalsim silnym zazitkem jsme se rozloucili s krasnyma Himalajema, drsnym Karakoramem a vubec s celym severnim Pakistanem. Naskocili jsme na bus a hlavne pro Filipa tezko zapomenutelnych dvacet jedna hodin stravili jizdou po karakoramskem tankodromu. Nekde v pulce se Twistymu udelalo blbe. Inspirovan mym nemocnicnim vystupem se s barvou nezraleho kiwi svijel v bolestivych krecich, pri kazde zastavce s vypetim vsech sil vyskakoval s toaletnim papirem za nejblizsi kamen. Ne vsechno se da vzdycky stihnout... :)
S jednodenni odpocinkovou pauzou v Islamabadu, kde se dal Filip do kupy i bez navstevy nemocnice, jsme si to namirili do Lahore. Prihranicni mesto s Indii me nadchlo. Asijsky rusne ulicky, holky vyzyvave nezahalene. Hned prvni den jsme pri bloudeni v ulickach lahorskeho bazaru potkali krasnou Abdusch. Se slinou v koutku jsme ji skenovali pohledem, ona se jen cudne pousmala a prosla. "Hi guys! How are you?", vratila se. Dva dny jsme stravili spolecne, poznali jsme jeji milou sestru i vecne zkoureneho Nasira. Prosli jsme muzea, umeleckou skolu. A byli jsme si blizsi a blizsi... Na podzim, popr. pristi rok nas nejspis navstivi(vzkaz pro meho pedofilniho tatinka: Chystej kapesnik na sliny, bude se ti libit).
Jeden z veceru jsme si udelali panskou jizdu - bez bab. Zucastnili jsme se ctvrtecni seance mistnich stariku, mladiku, prostredniku... .) Osviceni svickami jsme poslouchali rytmicke vykriky, muzne heky a nemohli uverit, kolik hasise tady pripadne na osobu. Doslova kazdy dedula profesionalne motal jednoho obriho jointa za druhym a volne posilal do davu... A napechovane trubicky kolovali dlouho do noci... A pokud neshoreli, koluji tam dodnes...
O Indii az priste. Ted deti vypnete nas, at neboli vas hlova(btw. uz vime, ze svet se sklada z kosticek).
Vzkaz streeecovi: Tak uz jsem teda napsal. Pod Nanga Parbat je to super. At se ale kamosi pripravi na brutalni vedro a vykyvy teplot v noci. A mimochodem. Co to mas za kamose, co jezdi do Pakistanu s cestovkou?? Tsssssss.... :D Kdyby meli nejaky otazky, tak at mi napisou na mail. V nudne Indii s internetem nebude problem, takze odpovim mozna docela rychle.
Mejte se fseci fajn, za chvilku jsme doma. Bohuzel...
No tak jsme tady - v cili. Po krasne,sem tam strastiplne, ale urcite nezapomenutelne ceste jsme se dostali do INDIE. Jsme dal, nez bychom kamenem dohodili, jsme dal nez jsme cekali. Ale jsme...
Behem tech poslednich par dni, kdy se opet zazitky hrnuly ze vsech svetovych stran, jsme oba dost premysleli... O blbostech, kravinach, o tom co bude nasledovat po tom vsem. A kazdym dalsim dnem je predstava o navratu do nudneho stredoevropskeho stereotypu desivejsi a desivejsi.
Po par dalsich dnech stravenych v prevazne horizontalni poloze jen kratce prerusovane sprinty na deravej hajzlik jsem byl konecne schopen zase fungovat. Pro jistotu jsem si jeste nechal udelat (na radu zkuseneho cestovatele Jirky) test stolice. Uz me ani neprekvapilo, ze mi fousac nasel pod mikroskopem nejakyho cerva. Bez mrknuti oka jsem zasel k dalsimu "samanovi" pro radu a dalsi meducinku. V docela strasidelne ordinaci mi pan doktor usmevem naznacil, ze moje zizalka ve strevech je kamaradka a pravdepodobne me nesezere celyho. S jiz tradicne suchou ryzi v krku jsem pak Filipovi tajne zavidel nejruznejsi dobroty a sobecky proklinal spravedlnost sveta.
Z prijemneho Madina hotelu jsme vzali roha a frceli si to dal na sever. Indus vystridala Hunza, temer poustni sed se nenapadne promenila v uklidnujici zelenou. Oci mi jen kmitaly od vysokych hromad snehu a ledu k hlubokym udolim, zaludek nebezpecne poskakoval v rytmu vymolu, kdyz me napadla paradni blbost.... Motorky...
Po kratke domluve s mistnim motorkarem jsem zajistil stroj jak pro me, tak pro masinami nedotceneho Filipa. A nebyly to stroje jen tak nejaky... Filipovo oranzove zihadlo melo misto vyfuku frajerskou trubku, moje parodie na enduro nemela predni brzdu. Klaksony, nejdulezitejsi vybava dopravniho prostredku v tehle casti sveta, troubily vsak dokonale. Kudrnac dostal hodinovy ruchlokurz motoskoly, ridicak tady zjevne neni potreba. "Hehe.Ty vole, my jsme fakt idioti!",procedili jsme skrz neudrzovany chrup a nastipli stroje.Neresili jsme, co se muze stat. Jak je nasim dobrym zvykem, bohemsky jsme se vykaslali uplne na vsechno a ve stylu americke klasiky Easy ride jsme vyrazili smer cinsko-pakistanske hranice. Devet hodin v sedle jsme si stridave uzivali oskara, himalajskeho lijaku. Petsetctyricet minut jsme za revu nevyladenych ctyrtaktu klopili zatacky sterk nesterk, bez helem jen s vetrem ve vlasech. Strasne moc vterin jsme bezdechu prozivali nejsvobodnejsi a doposud nejkrasnejsi obdobi nasich zivotu, stestim jsme si troubili jak spokojeni sloni. S plynem nadoraz jsme preskakovali zavaly, se strikajici vodou vsude okolo brodili potoky. V zapadlych vesnickach, kde turisti nejsou zvykem, nas s krikem vitaly spinave deti postavajici kolem rozblacenych cest. Dlouho za nami utikaly jen aby si s nama mohly kamaradsky placnout...
Obtezkani dalsim silnym zazitkem jsme se rozloucili s krasnyma Himalajema, drsnym Karakoramem a vubec s celym severnim Pakistanem. Naskocili jsme na bus a hlavne pro Filipa tezko zapomenutelnych dvacet jedna hodin stravili jizdou po karakoramskem tankodromu. Nekde v pulce se Twistymu udelalo blbe. Inspirovan mym nemocnicnim vystupem se s barvou nezraleho kiwi svijel v bolestivych krecich, pri kazde zastavce s vypetim vsech sil vyskakoval s toaletnim papirem za nejblizsi kamen. Ne vsechno se da vzdycky stihnout... :)
S jednodenni odpocinkovou pauzou v Islamabadu, kde se dal Filip do kupy i bez navstevy nemocnice, jsme si to namirili do Lahore. Prihranicni mesto s Indii me nadchlo. Asijsky rusne ulicky, holky vyzyvave nezahalene. Hned prvni den jsme pri bloudeni v ulickach lahorskeho bazaru potkali krasnou Abdusch. Se slinou v koutku jsme ji skenovali pohledem, ona se jen cudne pousmala a prosla. "Hi guys! How are you?", vratila se. Dva dny jsme stravili spolecne, poznali jsme jeji milou sestru i vecne zkoureneho Nasira. Prosli jsme muzea, umeleckou skolu. A byli jsme si blizsi a blizsi... Na podzim, popr. pristi rok nas nejspis navstivi(vzkaz pro meho pedofilniho tatinka: Chystej kapesnik na sliny, bude se ti libit).
Jeden z veceru jsme si udelali panskou jizdu - bez bab. Zucastnili jsme se ctvrtecni seance mistnich stariku, mladiku, prostredniku... .) Osviceni svickami jsme poslouchali rytmicke vykriky, muzne heky a nemohli uverit, kolik hasise tady pripadne na osobu. Doslova kazdy dedula profesionalne motal jednoho obriho jointa za druhym a volne posilal do davu... A napechovane trubicky kolovali dlouho do noci... A pokud neshoreli, koluji tam dodnes...
O Indii az priste. Ted deti vypnete nas, at neboli vas hlova(btw. uz vime, ze svet se sklada z kosticek).
Vzkaz streeecovi: Tak uz jsem teda napsal. Pod Nanga Parbat je to super. At se ale kamosi pripravi na brutalni vedro a vykyvy teplot v noci. A mimochodem. Co to mas za kamose, co jezdi do Pakistanu s cestovkou?? Tsssssss.... :D Kdyby meli nejaky otazky, tak at mi napisou na mail. V nudne Indii s internetem nebude problem, takze odpovim mozna docela rychle.
Mejte se fseci fajn, za chvilku jsme doma. Bohuzel...
úterý 12. srpna 2008
Krasna Nanga Parbat aneb pakistanskej mejdan ve strevech
Cauec vsem!
Hlasi se vam pakistansky zpravodaj Honza s novinkami ze sveta snilku-dobrodruhu. Zitra mame vyroci!! Budou to presne dva mesice, co jsme pryc. Slavit moc bohuzel nebudem, o tom ale pozdeji. Tradicne dekuju vsem prispivatelum do komentaru i tem, kteri sem chodi jen tak na cumendu.
Z totalne nepakistanskeho Islamabadu jsme zamirili konecne do hor. Obcasnemu spolucestovatelovi Honzovi jsme dali zase na par dni sbohem a po strastiplnem hledani spravneho nastupiste jsme sedli na minibus. Smog, hluk a opryskane domy velkomesta ustoupily terasovitym ryzovym polickum a my mohli konecne nasat horskou atmosferu nasi prvni zastavky na Karakoram highway. "Dangerous here. Stay in hotel! Go back! Taliban!", radili nam pozuby ozbrojeni vojaci. A my je stejne neposlechli. Za prvnim rohem jsme se nenapadne vytratili, pochodili kolem monstrozniho Indu a budili rozruch vsudem tam, kam jsme se jen pohli.
Stali jsme se cestnymi hosty kriketoveho turnaje. Prestoze cela vesnice pozorovala mac z okolnich svahu, my dostali VIP mista na jedine lavicce siroko daleko hned vedle rozhodciho. Pronikajicim hvizdem na prsty odstartoval snedy Abdul nervydrasajici hru. Zatimco spinave kravy line prezvykovali zbytky travy, davem povzbuzovani "kriketaci" zmatene pobihali sem tam, zakopavali o trsy divoce roustouci marihuany a ztraceli se za obrovitymi balvany, ktere se povalovaly primo na hristi. To vse ve snaze chytnout tu kulatou vec, kterou pred chvilickou odpalil souper z vedlejsi osady. A kdyz se to nahodou povedlo - to bylo slaaavy!!!Posilnen dzusem od mileho poradatele jsem zatouzil zvecnit jeden z tymu mym zanovnim Canonem. Netrvalo dlouho a cela "beshamska" jedenactka se s detskym chichotanim dala do pohybu ve stylu skatule, skatule hejbejte se! Na prikaz sudiho cele muzstvo vyplo hrud, upoceni sportovci nahodili dsnej vyraz a spoust cvakala a cvakala...
S tim nejvrelejsim podekovanim jsme zamavali celemu "stadionu" a sli cekat na bus. Cekali jsme dlouho... Nocni dest a nasledny zaval zablokoval cestu z Rawalpindi, odkud vyjizdi vse od autobusu az po dalkove osliky. Cekat tri dny se nam vubec nechtelo. Nelenili jsme, najali dodavku i s ridicem pohodarem a vyrazili s kurzem severo-severo zapad. Nad nekolikasetmetrovymi propastmi jsme si to svisteli misty kilem, svodidla sem jeste nedorazily. Osamele domecky na nedostupnych svazich jsme mijeli stejne rychle, jako si nas vousac cpal zvykaci tabak do pusy.
Vecne usmevavemu pilotovi stribrne Toyoty zjevne chybelo nejaky dobrodruzstvi, jinak si nabidku k rizeni nedokazu vylozit. No nebyl bych to ja, kdybych si nechal tuhle unikatni prilezitost ujit a tak jsem kyval hlavou nahoru a dolu, dokud me ke kormidlu nepustil. S volantem napravo, radici pakou pod volantem a s projizdejicima karama na strane opacne nez je pro nas Evropany zvykem jsem si moc jistej nebyl. Vymetl jsem kazdou diru, parkrat nechybelo moc a ochutnali jsme kalnou vodu Indu. I tak to krouceni koleckem a divoke slapani po pedalech se zasnezenymi vrcholkami v dali melo kouzlo...U Raikotskeho mostu jsme se rozloucili jak s rozhrkanym vanem, tak s fajn posadkou uvnitr a vydali se na Fairy Meadow.
Asi jedno z nejpopularnejsich mist Pakistanu vubec me doslova ucarovalo. Jednoduche drevene chatrce, volne se pasouci dobytek a prijemni mistni - to vse pod stenou treti nejvyssi hory sveta Nanga Parbat. Tri nezapomenutelne dny jsme s otevrenou pusou koukali na tu nejkrasnejsi kopu kameni, snehu a ledu, co jsem kdy videl. Prochazeli jsme se do zakladniho a nasledne do prvniho vyskoveho tabora, kde zacinaji svou 1-2mesicni pout k vrcholu ti nejvetsi blazni. S napetim jsme prekracovali kratke useky ledovce, abychom pak uvideli nasi historicky prvni opravdovou lavinu, ktera se s ohromujicim hrmotem valila na dohled od nas. Neuveritelny zazitek... Prijemne unaveni jsme pak kazdy vecer sledovali tu osmikilometrovou krasku, jak se chysta do hajan. Potichu, kazdy sam pro sebe,jsme si snili o svickove s osmi, dokonale partnerce a budouci expedici k vrcholu. Mam dalsiho brouka v hlave...
Ucarovani zazitky poslednich dni jsme si zkusili karakoramske stopovani. Hned prvni pohadkovy nakladacek nam zastavil, pomalovana drevena dvirka se rozrazily s kniratym truckerem uvnitr. Zatimco se kudrnac pokousel v kabine o cesko-pakistanskou pantomimu, ja si uzival cim dal tim vic cennejsi chvile samoty na strese. A vubec mi nevadilo, ze se nas korab vlekl ctyricitkou. Nalevo vyprahla poust, pode mnou divoky Indus, strme svahy vsude kolem. CO vic si prat...
Po dalsich nekolika desitkach kilometrech jsme si to doskakali s jednodenni zastavkou v Astoru do malinkeho Tarashingu. V jedinem hotylku v okoli se sesla opet skvela parta cestovatelu z celeho sveta. Snowboardova instruktorka Yumi z Japonska, srandovni cestovatele Michael a Tobyas z Nemecka, Ceska Zuzka - vsichni pohodari, jak se na cestovatele slusi a patri. S celou partou jsme i pres horsi pocasi dosli do dalsiho z base campu Nanga Parbatu, tentokrat z jine svetove strany. Jako velka rodina jsme pak vecery travili u romantickych petrolejek pojidanim vseho, co dum dal. A ze toho dal celkem dost...
Fakt, ze tarashingske kure na nas v tom vedru cekalo mozna dyl, jsme zjistili az v Gilgitu. Po prijemne prolenosenem dni pod drevenym pristreskem jsem se ocitl uprostred nocni mury. V horeckach jsem se prevaloval ze strany na stranu, dobihal na zachod, abych pak bleskove resil dilema, kterou casti tela to pujde driv. Unaven tim vsim se mi cesta ke keramicke dire zdala delsi a delsi... V lehce poblouznenem stavu jsem pak s extremni bolesti bricha kroutil propocene prosteradlo. Po par hodinach stravenych v neprirozenych polohach mi Filip domluvil odvoz do nemocnice. V aute mi hlava padala ze strany na stranu v rytmu der a vymolu. Pan doktor mi ve sve znacne opotrebovane kancelari zkusene vlozil teplomer do ust, zmeril tlak a nasledne poslal do jineho pokoje s par palandami. Vystraseny partak dostal do ruky par predpisu a ztratil se v seru. Me zatim personal dovedl ke spinavemu luzku. A protoze mi chybel polstar, ochotny bratr rychle priskocil k vedlejsi, totalne pozvracene posteli a kamaradsky mi mou novou podporu hlavy vlozil primo pod tyl. Tomu se rika servis... Jedinou vec, kterou jsem stihal i v mych zkroucenych polohach kontrolovat byly strikacky. Kuciiii vopaleni je demonstrativne rozbalovali primo prede mnou, poradne jsem si oddychl. Nitrozilne jsem zhltl vic jak litr jakesi dobroty, par dalsich vcelicek jsem dostal do ramen. S dalsi meducinkou ve forme tabletek jsem se rozloucil s personalem a v trochu lepsim stavu jsem dojel zpet na pokoj. Zbytek noci uz byl celkem v pohode, zvracel jsem jen jednou. Navstevy diry nepocitam. Ale nebojte, pan doktor vypadal, ze v mistnim kraji jde o kazdodenni rutinu. Po dvou az trech dnech bych pry mel byt zase fit.A mne uz je tedka docela hej. Ryze s ryzi mi leze krkem po prvnim dni. Filip byl bez problemu.
Vzkazy rodine:
1. Nebojte se, jsem v pohode.
2. Jsem nadsenej, ze tatka koupil druhy kolo. Nemuzu se dockat az ho projedu a popripade zabavim.
3. Fakt se nebojte. Jsem fakt OK.
4. Dekuju babicce.
Hlasi se vam pakistansky zpravodaj Honza s novinkami ze sveta snilku-dobrodruhu. Zitra mame vyroci!! Budou to presne dva mesice, co jsme pryc. Slavit moc bohuzel nebudem, o tom ale pozdeji. Tradicne dekuju vsem prispivatelum do komentaru i tem, kteri sem chodi jen tak na cumendu.
Z totalne nepakistanskeho Islamabadu jsme zamirili konecne do hor. Obcasnemu spolucestovatelovi Honzovi jsme dali zase na par dni sbohem a po strastiplnem hledani spravneho nastupiste jsme sedli na minibus. Smog, hluk a opryskane domy velkomesta ustoupily terasovitym ryzovym polickum a my mohli konecne nasat horskou atmosferu nasi prvni zastavky na Karakoram highway. "Dangerous here. Stay in hotel! Go back! Taliban!", radili nam pozuby ozbrojeni vojaci. A my je stejne neposlechli. Za prvnim rohem jsme se nenapadne vytratili, pochodili kolem monstrozniho Indu a budili rozruch vsudem tam, kam jsme se jen pohli.
Stali jsme se cestnymi hosty kriketoveho turnaje. Prestoze cela vesnice pozorovala mac z okolnich svahu, my dostali VIP mista na jedine lavicce siroko daleko hned vedle rozhodciho. Pronikajicim hvizdem na prsty odstartoval snedy Abdul nervydrasajici hru. Zatimco spinave kravy line prezvykovali zbytky travy, davem povzbuzovani "kriketaci" zmatene pobihali sem tam, zakopavali o trsy divoce roustouci marihuany a ztraceli se za obrovitymi balvany, ktere se povalovaly primo na hristi. To vse ve snaze chytnout tu kulatou vec, kterou pred chvilickou odpalil souper z vedlejsi osady. A kdyz se to nahodou povedlo - to bylo slaaavy!!!Posilnen dzusem od mileho poradatele jsem zatouzil zvecnit jeden z tymu mym zanovnim Canonem. Netrvalo dlouho a cela "beshamska" jedenactka se s detskym chichotanim dala do pohybu ve stylu skatule, skatule hejbejte se! Na prikaz sudiho cele muzstvo vyplo hrud, upoceni sportovci nahodili dsnej vyraz a spoust cvakala a cvakala...
S tim nejvrelejsim podekovanim jsme zamavali celemu "stadionu" a sli cekat na bus. Cekali jsme dlouho... Nocni dest a nasledny zaval zablokoval cestu z Rawalpindi, odkud vyjizdi vse od autobusu az po dalkove osliky. Cekat tri dny se nam vubec nechtelo. Nelenili jsme, najali dodavku i s ridicem pohodarem a vyrazili s kurzem severo-severo zapad. Nad nekolikasetmetrovymi propastmi jsme si to svisteli misty kilem, svodidla sem jeste nedorazily. Osamele domecky na nedostupnych svazich jsme mijeli stejne rychle, jako si nas vousac cpal zvykaci tabak do pusy.
Vecne usmevavemu pilotovi stribrne Toyoty zjevne chybelo nejaky dobrodruzstvi, jinak si nabidku k rizeni nedokazu vylozit. No nebyl bych to ja, kdybych si nechal tuhle unikatni prilezitost ujit a tak jsem kyval hlavou nahoru a dolu, dokud me ke kormidlu nepustil. S volantem napravo, radici pakou pod volantem a s projizdejicima karama na strane opacne nez je pro nas Evropany zvykem jsem si moc jistej nebyl. Vymetl jsem kazdou diru, parkrat nechybelo moc a ochutnali jsme kalnou vodu Indu. I tak to krouceni koleckem a divoke slapani po pedalech se zasnezenymi vrcholkami v dali melo kouzlo...U Raikotskeho mostu jsme se rozloucili jak s rozhrkanym vanem, tak s fajn posadkou uvnitr a vydali se na Fairy Meadow.
Asi jedno z nejpopularnejsich mist Pakistanu vubec me doslova ucarovalo. Jednoduche drevene chatrce, volne se pasouci dobytek a prijemni mistni - to vse pod stenou treti nejvyssi hory sveta Nanga Parbat. Tri nezapomenutelne dny jsme s otevrenou pusou koukali na tu nejkrasnejsi kopu kameni, snehu a ledu, co jsem kdy videl. Prochazeli jsme se do zakladniho a nasledne do prvniho vyskoveho tabora, kde zacinaji svou 1-2mesicni pout k vrcholu ti nejvetsi blazni. S napetim jsme prekracovali kratke useky ledovce, abychom pak uvideli nasi historicky prvni opravdovou lavinu, ktera se s ohromujicim hrmotem valila na dohled od nas. Neuveritelny zazitek... Prijemne unaveni jsme pak kazdy vecer sledovali tu osmikilometrovou krasku, jak se chysta do hajan. Potichu, kazdy sam pro sebe,jsme si snili o svickove s osmi, dokonale partnerce a budouci expedici k vrcholu. Mam dalsiho brouka v hlave...
Ucarovani zazitky poslednich dni jsme si zkusili karakoramske stopovani. Hned prvni pohadkovy nakladacek nam zastavil, pomalovana drevena dvirka se rozrazily s kniratym truckerem uvnitr. Zatimco se kudrnac pokousel v kabine o cesko-pakistanskou pantomimu, ja si uzival cim dal tim vic cennejsi chvile samoty na strese. A vubec mi nevadilo, ze se nas korab vlekl ctyricitkou. Nalevo vyprahla poust, pode mnou divoky Indus, strme svahy vsude kolem. CO vic si prat...
Po dalsich nekolika desitkach kilometrech jsme si to doskakali s jednodenni zastavkou v Astoru do malinkeho Tarashingu. V jedinem hotylku v okoli se sesla opet skvela parta cestovatelu z celeho sveta. Snowboardova instruktorka Yumi z Japonska, srandovni cestovatele Michael a Tobyas z Nemecka, Ceska Zuzka - vsichni pohodari, jak se na cestovatele slusi a patri. S celou partou jsme i pres horsi pocasi dosli do dalsiho z base campu Nanga Parbatu, tentokrat z jine svetove strany. Jako velka rodina jsme pak vecery travili u romantickych petrolejek pojidanim vseho, co dum dal. A ze toho dal celkem dost...
Fakt, ze tarashingske kure na nas v tom vedru cekalo mozna dyl, jsme zjistili az v Gilgitu. Po prijemne prolenosenem dni pod drevenym pristreskem jsem se ocitl uprostred nocni mury. V horeckach jsem se prevaloval ze strany na stranu, dobihal na zachod, abych pak bleskove resil dilema, kterou casti tela to pujde driv. Unaven tim vsim se mi cesta ke keramicke dire zdala delsi a delsi... V lehce poblouznenem stavu jsem pak s extremni bolesti bricha kroutil propocene prosteradlo. Po par hodinach stravenych v neprirozenych polohach mi Filip domluvil odvoz do nemocnice. V aute mi hlava padala ze strany na stranu v rytmu der a vymolu. Pan doktor mi ve sve znacne opotrebovane kancelari zkusene vlozil teplomer do ust, zmeril tlak a nasledne poslal do jineho pokoje s par palandami. Vystraseny partak dostal do ruky par predpisu a ztratil se v seru. Me zatim personal dovedl ke spinavemu luzku. A protoze mi chybel polstar, ochotny bratr rychle priskocil k vedlejsi, totalne pozvracene posteli a kamaradsky mi mou novou podporu hlavy vlozil primo pod tyl. Tomu se rika servis... Jedinou vec, kterou jsem stihal i v mych zkroucenych polohach kontrolovat byly strikacky. Kuciiii vopaleni je demonstrativne rozbalovali primo prede mnou, poradne jsem si oddychl. Nitrozilne jsem zhltl vic jak litr jakesi dobroty, par dalsich vcelicek jsem dostal do ramen. S dalsi meducinkou ve forme tabletek jsem se rozloucil s personalem a v trochu lepsim stavu jsem dojel zpet na pokoj. Zbytek noci uz byl celkem v pohode, zvracel jsem jen jednou. Navstevy diry nepocitam. Ale nebojte, pan doktor vypadal, ze v mistnim kraji jde o kazdodenni rutinu. Po dvou az trech dnech bych pry mel byt zase fit.A mne uz je tedka docela hej. Ryze s ryzi mi leze krkem po prvnim dni. Filip byl bez problemu.
Vzkazy rodine:
1. Nebojte se, jsem v pohode.
2. Jsem nadsenej, ze tatka koupil druhy kolo. Nemuzu se dockat az ho projedu a popripade zabavim.
3. Fakt se nebojte. Jsem fakt OK.
4. Dekuju babicce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)