pátek 12. února 2010

Znovuzrození v lavině


Ahoj,
dne 6.2.2010 proběhla médii zpráva o pádu laviny v Nízkých Tatrách. Po prvních zmatcích horská služba uveřejnila oficiální prohlášení - http://www.hzs.sk/?lang=sk&site=archivsprav&id=1330 Už z bezpečí domova a bez větších zdravotních obtíží oznamuji, že ten šťastný člověk, kterého vykopali, jsem já. Podle horské služby jsem prvním člověkem po 20ti letech, kterého vytáhli z laviny takových rozměrů živého.
Přikládám dva články z pozice zachránce i mě - zachráněného.
Tímto děkuji za bezchybnou a rychlou pomoc ze strany mých kamarádů, náhodných skialpinistů i horské službě. Děkuji také milému personálu na oddělení ARO v Liptovském Mikuláši, zejména paní primářce a sestrám, kteří mi poskytli dokonalou péči. Speciální díky patří punkáčovi Čermisovi, který se o mě staral jako o vlastního; Zuzance, bez které bychom zmrzli už první den, a bez které by celý týden nebyl takový, jaký byl.
Zároveň se omlouvám celé rodině, která si semnou zažívá peklo... Je mi to moc líto...
______________________________________________________________________
Zpověď zachráněného
napsal Honza JUST

Klepu se…. Snažím se pohnout, ale nejde to... Je mi zima…
Pošesté v tomhle týdnu se budím v autě značky Škoda Favorit jménem Béďa zkroucený jak paragraf, ale i přesto natěšený na další den plný silných zážitků. Jako každé ráno zdravím správce parkoviště - postaršího chlapíka, který si už na ten zelený hotel zvykl taky. K pobavení překvapených procházejících provádím za volantem ranní hygienu za zvuku Jojobandu, jediné kazety, kterou vlastním. Pastu z pusy vyplachuju ledovou tříští značky Kofola, oblíkám smradlavý a neustále vlhký oblečení, se zatnutými zuby se soukám do úzkých lyžáků, nasazuju helmu, pípák a skáču do půjčených deset centimetrů širokých prken.
Na dohodnutým místě zdravím Lukáše i s jeho kamarády a hned jedem pojezdit něco málo kolem. Během dne řežem oblouky v prudkých žlebech, širokých pláních, kličkujem mezi kosodrevinou…
Hodiny ukazují čtvrtou, zmrzlí vlekaři se těší domů a my vybíráme místo posledního sjezdu. Příkrý kotel, který sleduju z převěje je prý tím pravým. Srdce mi buší jak o závod, nervozita stoupá stejně jako adrenalin v krvi. Luke jede první. Ladně seskakuje a stříhá oblouky v rychlém sledu. „Bezpádová zóna“, zní mi v hlavě rady Pavla, třetího z naší party . Hecuju se, nakláním se přes okraj a… jedu. Po pár vteřinách nejistoty chytám rytmus a užívám si pocit pána světa. Vítr mi zpívá v helmě, úsměv na tváři. Nic mi nechybí. Jsem na horách, fajn lidi přede mnou, za mnou, v údolí v Beďovi i za barem.
Tok šťastných myšlenek ruší až bílý kamión, co do mě znenadání natankoval podle zezadu. Bílo, tma, bílo, tma. Dusím se. Masa sněhu mě válcuje před sebou, gymnastické pozice střídám jednu za druhou až najednou…černý nic. Ta černočerná mrcha nezvykle studí a ten nepříjemný tlak, který obklopuje celé moje potlučené tělo. Tlukot srdce rychlejší než šicí stroj. Poslouchám zbytky rozumu a veškerou energii využívám k pohybu k vytvoření vzduchové kapsy. Marně… Nehnutě ležím uprostřed nicoty…
Nepromítá se mi celý život před očima, děsí mě jen jediná věc – nemám strach. Možná mi tahle část mozku odumřela docela, možná se to odehrálo moc rychle, možná…
Nevím, jestli to bylo moje podvědomí, nebo hlas mého zmoženého strážného anděla, který mě ujistil, že všechno dopadne dobře. Dech se zklidnil, srdce začalo bít jak má a já usnul spánkem ledového prince….
„Ty vole, nehýbej se!“, křičí na mě nervózní, ale neskrývaně šťastná trojice zachránců. Jenže mě je strašná zima. Po překotné kontrole pohyblivosti končetin se s pomocí zvedám. Zmatenej koukám na přistávající červenou potvoru s vrtulí. Kluci mě kamarádsky zakrývají vlastním tělem, zachranář štěstím pokřikuje, že mám z prdele kliku a já s dávkou „posmrtného“ sarkasmu opětuju: „No jo, ale kdo to bude platit!“
Roztřepaný obraz z kabiny vrtulníku si moc neužívám. Klepu se jak před první schůzkou s životní láskou, možná i víc… Na stanici HZS ze mě banda horalů strhává všechno oblečení a vzhledem k mé tělesné teplotě nižší než 35°C jistě chvilku pochybují, co vyplnit do kolonky pohlaví. Zabalený do několika dek, obeskládán topícími polštářky a zavinutý do alobalu odjíždím s šikovnou paní doktorkou sanitkou na ARO do Liptovského Mikuláše. Obligátní seznamovačku přeskakujeme a sympaťanda v bílém mi už už cpe trubičku plnou rtuti do zadních partií mého na kost zmrzlého těla. Nejsem proti, jen milou MuDr.lituji. Přeci jen strefit se do malého, rychle se pohybujícího terče není žadná „prdel“.
Užívám si světla dne i tmy noci, žiju naplno. Stihl jsem zažít to, co nestihnou desítky generací a dostal jsem propustku tu pobýt ještě dýl. Přežil jsem malárii v Africe, sračku v Pákistánu, pády v Rumunsku i lavinu na Slovensku. Vážím si všeho, co mi život dal i vzal. A protože vážně nevím, čím jsem si to zasloužil, zbývá mi jen do nekonečna děkovat tomu nahoře, tomu dole, kamarádům zachráncům a vlastně všem, díky kterým se můžu radovat z pouhýho bytí. A tak děkuji i SummitRide týmu za půjčení lavinového vybavení, bez kterého by moje poděkování už nikdo neslyšel.

Honza Just
Pozn.rád zodpovím veškeré dotazy: just.honza@gmail.com a prosím, pokud někdo máte zkušenosti s pojišťovnami, prosím ozvěte se s radou. Zatím to vypadá, že kromě ztracených lyží si budu muset vydělat i na vše ostatní ...
______________________________________________________________________
Zpověď zachránce napsal Pavel
Chopok, 6.2.2010, okolo 16:00
Blížila se 4. hodina, věděli jsme, že je to naše poslední jízda na vrchol. Rozhodli jsme se pro jízdu jedním ze žlebů v Zadních Děreších a cestu na hotel. Po krátké poradě na horní stanici vleku se tři členové naší skupiny rozhodli, že zvolí jinou cestu a vyberou si žlab v jiném sektoru.
Lukáš, Honza a já jsme se vydali cestou po hřebeni do freeride zóny Zadních Děrešů. Za 5 minut jsme na místě, nahlížíme přes horní okraj převěje do koryta žlabu. "Dopoledne jsme jeli s Romanem o dva žlaby vedle." informuji Lukáše. Volba padla na tento ne moc prudší kotel. Lukáš přeskakuje převěj a skáče do žlabu . Pár přeskakovaných oblouků a mizí dlouhou zatáčkou za skálou ve spodní části žlabu. Druhý jede Honza, neměl tolik zkušenosti jako my, poslal jsem ho tedy přede mnou, člověk se cítí bezpečněji, když už to před ním někdo sjel a ještě má za sebou dalšího. Nechávám jej poodjet do Lukášovy úrovně, jeden oblouk a budou u sebe. Nastala moje chvíle jsem trochu nervózní jako před každou jízdou v prudkém žlabu, ale myšlenka na dopolední krásnou jízdu s Romanem mi dává potřebnou jistotu, že i tenhle kotel je v pohodě, a že Honza už je jen pár metrů od Lukáše v bezpečného místa pod skalním výběžkem, kam mířil.
Pouštím se tedy přes převěj, povrch žlabu je tvrdý a je cítit, že je to zmrzlá vyfoukaná deska. Oblouk doleva, oblouk doprava. Za mými zády se ozývá prasknutí a temný dutý zvuk. Věděl jsem, že nastává problém. Třetí oblouk, točím levou. Periferně vidím, že se pár metrů nade mnou a zleva z hřebínku ve žlabu dáva do pohybu obrovská masa sněhu. Ve vteřině vám tohle všechno probleskne hlavou. Další vteřina pro mě znamenala můj poslední oblouk. Vypadalo to jako metrové kvádry ledu na vodě, které se během vteřiny rozpadají a pohlcují mě do hlubin. Téměř metrový odtrh na mě zleva udeřil silou, okamžitě mě strhává s sebou dolů, každá další vteřina v tomto živlu mi připadá jako věčnost. Ale zatím mám hlavu nahoře, ale stačí 3 vteřiny, aby masa sněhu, ve které jsem uvězněn nabrala závratnou rychlost přímou cestou dolů žlabem a vtahla mě do svých útrob. Lyže a hole nasazené v poutkách na rukou jsou kotva, která vás velmi rychle táhne pod jedoucí sníh. Je to děsivé ještě víc než si to teď asi představujete. Vrstva sněhu, která se utrhla je opravdu mocná, už jsem celý pod sněhem, dusím se, sníh se mi dostal hluboko do krku a nadavuje mě, ale další nádech není možný. Hází to se mnou jako s hadrovým panákem. Jsem v křeči, že nemůžu dýchat, ale všechno je slyšet každý pohyb sněhu a svist laviny, pociťuji obrovskou silu a hlavně rychlost masy sněhu valící se z kopce. Vzpomínam si, jak to se mnou udělalo několik kotrmelců a tlak sněhu kolem celého těla. Najdenou jsem ucítíl jako bych měl lyže pod sebou, vnitřní systém ve mně zapnul a přikázal mi zatnou všechny svaly co mám. Po vteřině, to znamená po dalších padesáti metrech, mi tohle pomohlo dostat hlavu nad úroveň valícího se sněhu, je to zóna zvířeného sněhu těsně nad povrchem laviny, sice se dusím a vdechování zvířeného sněhu působí podobně jako sníh, pod jehož vrstvou jsem byl před sekundou, ale pro organismus i to málo působí jako spínač dalších reakcí. Díky vypětí všech svalů a lyžím, s vázáním utaženým na váhu o 40 kilogramu víc než vážím, se mi zázrakem dostává vyšší hladiny a jsem u povrchu laviny. Byl to zvlaštní pocit, dvě vteřiny stačily v obrovské rychlosti laviny k tomu, že se může aspoň na 30% nadechnout a dostavám se na úroveň, kde se mé vyhlídky na záchranu zvyšují. Dalších pár vteřin v zajetí laviny jsem cítil, že všechno začíná zpomalovat a já jsem půlkou těla ven z laviny. Zastavilo to. Ještě pár sekund trvá než se usadí oblak zvířeného sněhu. Ta masa sněhu mě vyplivnula, jsem zasypaný až k pasu. V hlavě mi zní : "Žiju, a nejsem pod sněhem. Jsem pomačkaný, ale nic mi není. Jak je to možné? Jak se stal moment, kterými pomohl se z toho dostat?" Stal jsem se 5letým dítětem, jančil jsem radostí a křičel, že mě snad slyšeli i ve Vysokých Tatrách. Tato euforie z nezměrného štěstí trvala asi 10 vteřin, kdy jsem měl mozek zaplavéný snad všemi života budicími látkami v těle. Nemohl jsem se skoro hýbat, ale otočil jsem se na kluky pod skálu asi 300 metrů daleko a chtěl jsem se podívat co všechno se se mnou uthlo.
Pod skálou, ale stojí jen Lukáš. "Ku?va, kde je ten kluk? jediná myšlenka změnila můj stav na žalostný a bezmocný. To co se člověku v té chvíli odehrává v hlavě, znají jen ti, kteří se v podobné situaci, kdy jde každou ubíhající vteřinou o život, ocitli. Opravdu si to nejde představit jak děsivé a stresující to je. " Vytáhni pípák" volá Lukáš shora. Sice jsem se skoro nemohl pohnout nohama , ale rychlost s jakou jsem dostal zbytek těla ven z laviny, i s jedou lyži stále připlou na noze, do teď nechápu. Celý jsem se roztřásl, sundal jsem pipák. Vidím jak Lukáš s pipákem v ruce odshora ze strany na strany projíždí lavinu k místu kde jsem se vyhrabal. Vyrazil jsem jiným směrem a snažil se hledat signál. " Měl zaplý pips? Volá Lukáš od dolíku po mých nohách. Nedokázal jsem mu odpovědět. "Máš zlomenou lyži," po domluvě a pod značným stresem jsme se rozhodli, že pojede pro horskou službu, a já se budu pokoušet ho najít. Hodil svůj pipák na zem k mé zlomené lyži a vydal se pro pomoc. Byla to chyba,měli jsme hledat společně, ale pod tíhou události jsme to uznali za nejvhodnější řešení, protože se mi nepodařilo mobilem dovolat ani na horskou službu a na 112ku. Jak mizí za hřeben, mi teprve dochází, že odjíždí s batohem, ve kterém měl lavinovou sondu a lopatu. Ale už nebyla možnost jak jej zavolat zpět. Celý se klepu a v hlavě mám ty nejčernější scénáře, které mi nedovolí ani ve chvíli největšího vyčerpání přestat s hledáním, každý krok je těžší, občas se zlomím v koleni a upadnu vyčerpáním v tvrdém a náročném terénu právě spadlé laviny. Laviniště měřilo asi 100 na 100 metrů a nános v největších vrstvách byl přes 4 metry. Mířím do míst, kam se Lukáš nedostal. 5 minut a stále nic. Zůstal jsem sám na obrovské mase sněhu a vím, že někde pod ním mám zasypaného kamaráda. Přemýšlím, kde by ho to mohlo zanést , ale v lavině nevíte, kde můžete skončit. Pokračuji v křižování prostoru, kam se nedostal kamarád jedoucí shora. Udělám několik kroků a zkouším okolo sebe zachytit signál jeho vysílače. Pří chůzi bez sluchátek není šance zachytit ty nejslabší zvuky, které v mém příjmači vyvolává jeho vysílač, zastavit na pár vteřin mě také nutí můj naprosto vyčerpaný a vystresovaný organismus. Asi 6 minuta hledání, jako bych něco z pipáku uslyšel, sazím na to, a vydávám se směrem k signálu. Dalších pár kroku a signál sílí, to mi dodává chybějící sily a pokračuji. Pipák mi vyhodil hodnotu 40 metrů jako první opravdovou zprávu o signálu. Teď už jsem si stoprocentně jistý, že má vyhledavač zapnutý. Dostavám se na hodnotu 26. Ale další krok znamená narůst hodnoty na 32 a více. Zastavil jsem se a do všech směru jsem se snažil zachytit předchozí hodnoty. Marně. Udělal jsem tedy asi deseti metrové kolo, kde jsem hledal lepší hodnotu, 26 metrů pro mě byla stále nejmenší hodnota. Když jsem udělal krok, že to zkusím kousek vedle, jsem upadl, podlomila se mi vyčerpáním noha. To mi pomohlo, pipák mi hodil číslo pod 20kou a každým krokem ubýval. Na hodnotě 8 metrů jsem se podíval před sebe a uviděl čouhat špičku lyžařské hole. Spěchal jsme k ní, asi metr od ní jsem naměřil hodnotu menší jak dva metry hrábnul jsem rukou a narazil na rukojeť hole a o deset centimetru vedle jsem objevil ruku, rukavici mu to sundalo když ho to smetlo, ruka byla celá do modra, ale našel jsem jeho pozici. Lopatu jsem neměl a tak jsem začal kopat rukama. Ale lavina mezitím sesedla a ztvrdla a stal se z ní "beton." Prvních 25 centimetru šlo dobře, a dohrabal jsem se k lokti kamaráda. Zkusil jsem za ni zatáhnout, jestli reaguje, ale ruka se bezvládně svěsila k zemi. Kopání je neuvěřitelně náročné, je to ta poslední část a k tomu ta nejnáročnější. Hrabání hlouběji šlo pomalu, ale nemohl jsem přestat. Centimetr po centimetru jsem se nakonec prohrabal k hlavě. Byl asi metr hluboko, tvař měl modrou, nereagoval, oči v sloup. Dýchal, spíš jen chrčel. Postupně jsem mu obhrabal hlavu a obložil ji mikinou, co jsem měl pod bundou. Ale věděl jsem, že pod metrovou vrstvou má ještě celé tělo. Rozhlédl jsem se, jestli není pomoc na cestě, těch 10 minut než jsem se dohrabal k hlavě, bylo jako věčnost, byl jsem úplně vyčerpaný. Opět se na mě usmálo štěstí a zahlédl jsem dva skialpinisty na druhé straně kotle. Na volání a mávaná reagovali a natraverzovali ke mně. Pomocí dvou lopat jsme jej za chvíli odhrabali celého. Jak měl volné tělo, přišel k vědomí. Nevěděli jsme, jestli nemá poraněnou páteř, proto jsme jej nechali ležet a prvně jsme zkoušeli jestli muže sám hýbat rukama a nohama. Začal sám chtít vstát a po společném uvážení. Jsme mu to dovolili, ale podchlazením se velmi třásl a tak jsem jej celou dobu zahříval vlastním tělem a taky třením končetin, na zmrzlou ruku jsem mu dal svou rukavici. Už jsme měli vyhráno. Byli jsme strašně šťastní, že jsme jej vytáhli. Ale Honza se třásl čím dál více. Asi 35 minut trvalo než jsme uslyšeli vrtulník záchranné služby. Tehdy podchlazený Honza pronesl památnou větu : "Já ten vrtulník platit nebudu." V tu chvíli jsme nevydrželi a složili se k zemi smíchy. Když vám vrtulník přistává za zadkem je nápor větru od listu vrtule tak silný, že jsem se zahřívajíc kamaráda s ním málem vyvrátil. Vyskočil záchranář horské služby se psem, protože poslední zpráva pro horskou byla, že nevíme jestli měl zapnutý pipák. Mezitím vysílačkou informoval kolegy, že jsme Honzu vytáhli a ať přiletí vrtulník s doktorem na palubě hned na zpět. Před druhým příletem vrtulníku na místo ještě dorazil další člen horské služby na skialpových lyžích, který zaslechl zprávu ve vysílačce. Honzu jsme naložili do vrtulníku. V ten moment jsem mu chvíli záviděl, že se proletí a já budu muset se zlomenou lyží nějak dojet na hotel.
Muž z horské služby nám po odletu sdělil, že před pár hodinami dojel z týdenního lavinového školení z Vysokých Tater, kde prý byla nuda, protože tam žádná lavina nespadla a neměli na čem cvičit. Během vyprávění jsem si všimnul psa, jak hrabe v místě, kde ležel kamarád pod sněhem. Zachranář nás ujistil, že dokud psa neodvolá, nepřestane na místě hrabat a hledat. Taky nám řekl, že se přes dvacet let nestalo, že by z takové laviny dva lidi vyvázli bez zranění. Měli jsme opravdu štěstí v neštěstí. Už se stmívalo proto jsme zvolili cestu dolů. Jízda s jednou lyží zlomenou není v tak obtížném terénu jednoduchá. Ale cestou dolů jsem měl štěstím slzy v očích, že to všechno dopadlo, jak dopadlo. Dojel jsem ke sjezdovce a celý zmatený po všech těchto událostech jsem dorazil ke špatnému hotelu, ale ta dlouhá procházka s lyžemi na zádech ke správnému hotelu mi asi jen prospěla. Byl jsem neskonale rád, že se tomu mužem večer v hotelu zasmát a pít na štěstí a zdraví.
Z této události plyne skutečnost, že do volného terénu musí vždy víc lidí, na které se můžete ve chvílí nouze spolehnout. Protože jen osoba, která je poblíž vám muže okamžitě poskytnout pomoc a najít vás, pokud jste zasypaní pod sněhem. Ne vždy to musí horská služba stihnout a vy jste jediní, kteří mají tu moc ovlivnit běh dalších události a zachránit život. Máte víc jak 90% na přežití v lavině do 15 minut, ale po 35 minutách je to pouze 30%. Dále je nutné kompletní lavinové vybavení (vyhledávač, sonda a lopata). Bez pomoci Jara a Filipa bych ho holýma rukama snad ani nevykopal celého. Tímto jím velmi děkuji za pomoc.
______________________________________________________________________
Později budou uveřejněny fotografie z místa, rozhovory pro ostatní weby.
Ještě jednou děkuji všem zachráncům. Bohužel nemám kontakt na dva skialpinisty, kteří mě pomohli odkopat. Tímto tedy vyzývám: Kluci OZVĚTE SE na přiložený mail.