Otostop to Hindistan? Mission impossible!

Selam Aleikum vsem Stredoevropanum!

Tak tentokrat to netrvalo dlouho a my se zas nahodou dostali k netu. Samozrejme prilezitost vyuzıvame abychom se s vamı podelili zase o par cerstvych zazıtku, kterych i za tech 24hodin neni malo.

Spolu se svycarskym kamaradem jsme se zucastnili prave turecke svatebni veselice. Nas hostitel nam serviroval same dobroty, my jen opakovali Teşekür ederim (dekuji) a uzivali si kazde sousto. Po vynikajici veceri se musel Erhan venovat nove prichozim, my se jen tise ztratili v tmavych ulickach Amasye. Protoze novych zkusenosti neni nikdy dost, rozhodli jsme se pro nocni stopovani i s Peterem. Nedosli jsme ale moc daleko, dalsi pozvani na caj a konverzaci v unıverzalnim jazyce posunku na sebe nenechalo dlouho cekat. Behem par minut jsme byli obklopeni lidmi z cele ctvrti. Spolecnou fotkou jsme podekovali za sklenicku a vydali se do okrajove casti. Kolemjdouci na nas jen nevericne koukali a snazili se nam stop vymluvıt. Nase parta je ale neoblomna, s palcem u krajnice se citime jako doma. Nase odhodlani ocenila policejni hlidka, ktera nas poodvezla zase o kus dal za mesto. Tam vysvetlila mistnim co jsme zac a se sirenou odjela zpet. Rodina Turku nam bez mrknuti oka zacala pomahat pri zastavovani projizdejicich aut, hned treti bylo nase. Rumunske vymluvy typu "No place." v Turecku neplati, v kabine kamionu nas jelo pet, batohy nepocitam. İ par minut po pulnoci byla dvojice ridicu "vychodne" pohostinna, caj na prachem zavate benzince chutnal jeste vic nez jindy. Od majitele pumpy jsme dostali nabidku ubytovani zadarmo, nocleh pod hvezdami byl k nezaplaceni. Jen reakce na nasi pout pres pul sveta "Otostop to Hindistan? Mission impossible!" nam vyrazıa dech, vzdyt uz je to za rohem.

Rano nas privital syn sefa cernym cajem, pak uz jen zase na asfaltce. O tom, ze je tady pri cestovani autostopem vsechno mozne svedci dalkovy autobus i traktor, ktery nas vysvobodil ze skoro ctyriceti stupnoveho vedra. Jak vypada divoka jizda nezkrotneho "orace" ke krasnemu jezeru uprostred bukem porostlych kopcu se muzete presvedcit na videu.

Ted uz jsme zase o par desitek kilometru dal od vas a bliz k İndii. Jdeme i s nasim spolucestovatelem hledat misto dnesniho noclehu a neco k snedku. Pa a vzorne Katt a Nezımu posilame za prispevky do diskuze dvojitou pusu

Knocking on Asia's door!

Zdravime vsechny z krasne Amasye, odkudsi z vychodniho Turecka. Moc dekujeme vsem za vzkazy, i drsne oko cestovatele po jejich precteni zjihne.

Uz ani nevime, kolik dni uplynulo od posledniho prispevku. Cas se stava nepodstatnym, jen zbytecna cisla na hodinkach...

Po nutnem odpocinku hned pred branami hlavniho nadrazi bulharske metropole jsme prozkoumali jeji centrum. Moderni hlavni trida ostre kontrastovala s postrannimi ulickami, ktere nas zajimaly o mnoho vic. V te nejzapadlejsi nas dostal do kolen prvni "vychodni" trh na nasi ceste. Zapach z tlejicich zbytku vabil nejen nas, ale i potulne psy pritomne vsude kolem. Vrasnite bulharky nam nabizeli listy buhviceho, pry ke zvykani. My se zmohli jen na okoralou okurku a polosuchy chleb. Po vyzvednuti nasich drobku z nadrazni uschovny jsme spolu s partou Amiku ulehli do prıjemneho kupe smer Istanbul. Pohodlny spanek prerusovaly jen neustale kontroly, ta nejhorsi prisla na turecko-bulharskych hranicich. Cely vlak musel za kriku celniku vystoupit,vystat frontu a prokazat svou narodnost, popr.zaplatit za viza. My, kluci ze srdce Evropy, neplatili nic.

Potem ulepene oci jsme otevrely az ve sluncem zalitem Istanbulu. Hned u nadrazi nam padla do oka trojice slovenskych krasavic, ke kterym jsme se pripojili.

Sympatacky kazdym coulem se staly nasimi pruvodci, spolubydlicimi a tajnymi laskami v jednom pro nadchazejici tri dny. Spolecne , jako velka rodina, jsme objevovali turisticke atrakce i tmava zakouti Istanbulskeho labyrintu, ochutnavali pro Turecko tak typicke kebaby a nasavali atmosferu vecernich modliteb. Stridali jsme vodni dymky a turecky caj se soumraky na plazi, kde se i my pokusili uvarit nas ovocny Lipton na benzinovem varici. Potkali jsme mnoho zajimavych lidi, pres fajn obchodniky v bazarech, vstricne hoteliery az po dobrodruhy z celeho sveta na "international party" v parku s kytarou mezi mesitami. Nas samotne mistni tipovali na severske zeme, parkrat jsme byli i za surfare z Australie, jednou dokonce za Brada Pitta. Vsichni byli moc mili, touzili po seznameni s nami a my si to moc uzivali. Kika, Paula i Luca meli vela primocarych napadnikov, sem tam jsme se dostali do role bodyguardu. Krasna slovenstina stejne okouzlila i nas, jen ta primocarost nam nastesti chybela. Z Istanbulu jsme se dostali az na treti pokus, komunikace s domorodci je mimo turisticky oblibena mista dost obtizna. Po dvou nocich stravenych na nadrazich po celem strednim Turecku jsme si konecne mohli vyzkouset stopovani. Z prelidneneho Kirrikale jsme se dostali diky neuveritelnemu stundetovi matematiky, jez za nas zatahl tradicni minibus(viz foto). Doprovodil nas az na exit, pockal asi 15vterin nez nam zastavil prvni ridic a turecky domluvil odvoz. Na otazku "Do you speak Englısh" nam trucker s usmevem na rtech odpovedel YEEEEEEEEEES. Tim ale nase konverzace v cizim jazyce skoncila, hodiny v kabine jsme travili pantomimou a univerzalni reci usmevu. Po ceste nas Sayıt pohostil merunkami a cajem, na fotkach predstavil svou rodinu. Na krizovatce, kde se nase cesty rozdelovaly nam nas hostitel zastavil a vlastnimi silami se pokousel stopnout dalsi auto. Po par minutach nas sami od sebe oslovili mistni a nabidli svezeni zase o kus dal. Stopovani v techto koncinach ma uplne jiny rozmer(vic jak 5minut jsme jeste nestali), stejne jako pohostinnost a vstricnost lidi kolem. Konecne nachazime cast zemekoule, ktera byla predmetem naseho sneni a uz ted se nemuzeme dockat co bude dal, nekde za kopcem.

Po cele ceste jsme poznali kamarady, mozna na cely zivot, mozna jen na okamzik. Svycarsky dobrodruh po me pravici putujici po svete a hledajici,stejne jako my, smysl zivota je toho dukazem. Tuhle zkusenost prejeme vsem, kteri se boji vytahnout paty z domu. Kdo nezazil, nemuze pochopit.

Pro dnesek uz bylo dost filozofickych blabolu. Jsme pozvani na tureckou svatbu, tak se jdeme spolu s Peterem hodit do gala.

Tentokrat tureckou pusu posilame maminkam, babickam, tajnym laskam i fanynkam, ktere krouti kapesnicek kazdy vecer. Tesime se na dalsi komentare, maily a treba i par sms tam od vas. Pa Honza a Filip

Welcome in Romania! Welcome in hell!

Ahoj vsichni. Tak jsme tady s prvnim prispevkem ze zaplivaneho hlavniho mesta Bulharska. Hacky ani carky necekejte, sami bojujeme s mistnimi napisy v azbuce. Protoze se toho udalo celkem hodne, vezmeme to asi poporadku rovnou z deniku. Tentokrat bohuzel bez fotek, kablik od fotaku jsem nechal v batohu, ktery na nas ceka v nadrazni uschovne.



Za devatero horami, devatero rekami a devatero stopy, nekde v rumunske divocine...

Unaveni a obaleni notnou vrstvou spiny usedame na perone v rumunske Timisoare. Po vcerejsim prvnotnim neuspechu, kdy jsme se dostali z Prerova "az" do Breclavi, se na nas usmalo stesti. Stihli jsme projet 3zeme, pretocit hodinky o hodinu dopredu a nesnist temer nic z nasich zasob. Mame hroznej hlad, ale bud neni cas, nebo jsme tak unaveni, ze na to proste kaslem. Po stredecnich vlnach nostalgie a nechuti z odjezdu se dostavame do prave cestovatelske nalady a uzivame si pohled na ten bordel kolem. Hned pote, co nas hodnej Nemec Peter vyhodil u nadru jiz zmineneho rumunskeho velkomesta, se zacly dit veci. Tucty taxikaru, vekslaku a pochybnych hotelieru nam vtiravym zpusobem nabizeli sve sluzby. Projizdejici rachotiny neustale troubily, nocni chaos a party kluku i holek vdechujicich levna redidla vsude kolem. Jeden z nich nam dokonce venoval pravy toluenovy usmev, mensi kamaradka sebou jen nepritomne trhla[asi na pozdrav]. Vzhledem k mlsnym pohledum mistnich "gangsteru" jsme se rozhodli ujet co nejrychleji vlakem. Stop z tak velkyho mesta stejne neni moc technicky mozny, dali jsme tedy prednost 5-ti dennimu Balkan ticket pred skoro stejne drahou cestou do Bukuresti. Ve spolecnosti nadrazniho gipsyho, ktery umi par anglickych slovicek, travime vetsinu noci az do ranniho odjezdu. Spat neni kde a vsudypritomne rady typu "BE CAREFULL" nebo "CARAP,CARAP" [=rumunske citoslovce s klavirni gestikulaci prstu upozornujici na okradeni] nas drzi s ocima na stopkach. Az k vlaku nas doprovodili dve ztracene existence. Z mile se tvariciho Soriana [gipsy] se vyklubal jen eurachtivy bezdomovec, zatimco z podivne vyhlizejiciho chlapka s bezzubym usmevem a tekavymi pohyby fajn pruvodce, ktery nas privital slovy "Welcome in Romania! Welcome in hell!" . Ikdyz bydlel na nadrazi ve spolecnosti toulavych psu, daval na nas pozor a chranil nas pred mistni "mafii". Tu lacne tahal cigaro, tam zas poskakoval se sluchatky v usich, prestoze v prehravaci nemel ani baterky. Na rozloucenou vytahl z osuntele igelitky pruvodce rumunskou metropoli a maval dokud jsme nezmizeli.

Dalsi den jsme travili kratkou prochazkou po turisticky nezajimave Bukuresti. Pri prvnim pokusu navazat kontakt s domorodci v malicke jednote jsme sestrelili mohutnymi batohy jednu z poslednich fungujicich zarivek. Za kriku a vyhruzek majitele obchudku jsme vzali nohy na ramena i bez vytouzeneho chleba. Zbytek dne travime stridave v parku a u fontany, mezi poulicnimi orechy a zdejsim gangem, od ktereho dostavame nabidku smyslneho povyrazeni s naproti sedici zrzkou. [komentar pro zrzecku Anet: "Rrrrrrr...."] S pruvanem v penezenkach musime nabidku odmitnout, uz tak nam vydaje mnohonasobne prevysuji denni rozpocet. Presto se citime jako kralove, kdyz nas pri machani nohou v melke kasne vyrusi dva totalne sjeti Rumuni, libaji nam ruce, obouvaji do smradlavych sandalu a pomahaji nasadit batoziny. Ale protoze jsme "kluci sikovni", nenechavame se zmast a odhalujeme pokus o kradez nasich stokorunovych bryli. S usmevem na tvari nam "toluenaci" davaji sbohem a odvraci sve tvare zpet k naplnenym sackum. S pocitem vitezstvi nad drobnymi zlodejicky nasedame totalne upoceni na sto let stary rusky vlak a nabirame smer Istanbul s denni pauzou v bulharske Sofii...

Dalsi zpravy az ze slunneho Turecka, kde se nam snad podari konecne vykoupat a pridat sem par fotek. Vsechny moc pozdravujeme, pac a bulharskou pusu vsem ctenarum.

Přípravy

Poslední včelky do ramen, doplňování „šatníku“ z místních sekáčů a hlavně neustálé boje s byrokracií v hlavním městě jsou v poslední době denním chlebem. Rozpočet na 24hodin, který v tuto chvíli činí asi 80Kč, klesá níž a níž stejně rychle, jako odvaha a chuť vycestovat. Především po zkušenostech s domorodci na velvyslanectvích, z nichž jeden nás okradl o tři kila a díky nevstřícnosti druhého prošvihneme kamioňáka mířícího do Turecka, nadšení opadá. Snad romantické cestopisy zkušených cestovatelů nelhaly a my s podzimním listím v zádech přijedeme bohatší o spousty zážitků a dobrodružství, snad jen dostávám cestovní horečku, snad…

Mezi chaotickými hromádkami oblečení a stohy map se na parketách pokoje čas od času objeví i nějaká zaprášená krabička. Tu, se zbrusu novou harmonikou, na kterou jsem ještě nevyloudil ani tón, tam zas s pilulkami všeho druhu. Od malárie a bolehlavu, až po sračku či zánět spojivek, na všechno máme meducínu. Na nás si nepřijdou!

Delší a třeba i záživnější příspěvky až z cesty. Ve středu VYRÁŽÍME!