Krasna Nanga Parbat aneb pakistanskej mejdan ve strevech

Cauec vsem!
Hlasi se vam pakistansky zpravodaj Honza s novinkami ze sveta snilku-dobrodruhu. Zitra mame vyroci!! Budou to presne dva mesice, co jsme pryc. Slavit moc bohuzel nebudem, o tom ale pozdeji. Tradicne dekuju vsem prispivatelum do komentaru i tem, kteri sem chodi jen tak na cumendu.


Z totalne nepakistanskeho Islamabadu jsme zamirili konecne do hor. Obcasnemu spolucestovatelovi Honzovi jsme dali zase na par dni sbohem a po strastiplnem hledani spravneho nastupiste jsme sedli na minibus. Smog, hluk a opryskane domy velkomesta ustoupily terasovitym ryzovym polickum a my mohli konecne nasat horskou atmosferu nasi prvni zastavky na Karakoram highway. "Dangerous here. Stay in hotel! Go back! Taliban!", radili nam pozuby ozbrojeni vojaci. A my je stejne neposlechli. Za prvnim rohem jsme se nenapadne vytratili, pochodili kolem monstrozniho Indu a budili rozruch vsudem tam, kam jsme se jen pohli.
Stali jsme se cestnymi hosty kriketoveho turnaje. Prestoze cela vesnice pozorovala mac z okolnich svahu, my dostali VIP mista na jedine lavicce siroko daleko hned vedle rozhodciho. Pronikajicim hvizdem na prsty odstartoval snedy Abdul nervydrasajici hru. Zatimco spinave kravy line prezvykovali zbytky travy, davem povzbuzovani "kriketaci" zmatene pobihali sem tam, zakopavali o trsy divoce roustouci marihuany a ztraceli se za obrovitymi balvany, ktere se povalovaly primo na hristi. To vse ve snaze chytnout tu kulatou vec, kterou pred chvilickou odpalil souper z vedlejsi osady. A kdyz se to nahodou povedlo - to bylo slaaavy!!!Posilnen dzusem od mileho poradatele jsem zatouzil zvecnit jeden z tymu mym zanovnim Canonem. Netrvalo dlouho a cela "beshamska" jedenactka se s detskym chichotanim dala do pohybu ve stylu skatule, skatule hejbejte se! Na prikaz sudiho cele muzstvo vyplo hrud, upoceni sportovci nahodili dsnej vyraz a spoust cvakala a cvakala...
S tim nejvrelejsim podekovanim jsme zamavali celemu "stadionu" a sli cekat na bus. Cekali jsme dlouho... Nocni dest a nasledny zaval zablokoval cestu z Rawalpindi, odkud vyjizdi vse od autobusu az po dalkove osliky. Cekat tri dny se nam vubec nechtelo. Nelenili jsme, najali dodavku i s ridicem pohodarem a vyrazili s kurzem severo-severo zapad. Nad nekolikasetmetrovymi propastmi jsme si to svisteli misty kilem, svodidla sem jeste nedorazily. Osamele domecky na nedostupnych svazich jsme mijeli stejne rychle, jako si nas vousac cpal zvykaci tabak do pusy.
Vecne usmevavemu pilotovi stribrne Toyoty zjevne chybelo nejaky dobrodruzstvi, jinak si nabidku k rizeni nedokazu vylozit. No nebyl bych to ja, kdybych si nechal tuhle unikatni prilezitost ujit a tak jsem kyval hlavou nahoru a dolu, dokud me ke kormidlu nepustil. S volantem napravo, radici pakou pod volantem a s projizdejicima karama na strane opacne nez je pro nas Evropany zvykem jsem si moc jistej nebyl. Vymetl jsem kazdou diru, parkrat nechybelo moc a ochutnali jsme kalnou vodu Indu. I tak to krouceni koleckem a divoke slapani po pedalech se zasnezenymi vrcholkami v dali melo kouzlo...U Raikotskeho mostu jsme se rozloucili jak s rozhrkanym vanem, tak s fajn posadkou uvnitr a vydali se na Fairy Meadow.
Asi jedno z nejpopularnejsich mist Pakistanu vubec me doslova ucarovalo. Jednoduche drevene chatrce, volne se pasouci dobytek a prijemni mistni - to vse pod stenou treti nejvyssi hory sveta Nanga Parbat. Tri nezapomenutelne dny jsme s otevrenou pusou koukali na tu nejkrasnejsi kopu kameni, snehu a ledu, co jsem kdy videl. Prochazeli jsme se do zakladniho a nasledne do prvniho vyskoveho tabora, kde zacinaji svou 1-2mesicni pout k vrcholu ti nejvetsi blazni. S napetim jsme prekracovali kratke useky ledovce, abychom pak uvideli nasi historicky prvni opravdovou lavinu, ktera se s ohromujicim hrmotem valila na dohled od nas. Neuveritelny zazitek... Prijemne unaveni jsme pak kazdy vecer sledovali tu osmikilometrovou krasku, jak se chysta do hajan. Potichu, kazdy sam pro sebe,jsme si snili o svickove s osmi, dokonale partnerce a budouci expedici k vrcholu. Mam dalsiho brouka v hlave...
Ucarovani zazitky poslednich dni jsme si zkusili karakoramske stopovani. Hned prvni pohadkovy nakladacek nam zastavil, pomalovana drevena dvirka se rozrazily s kniratym truckerem uvnitr. Zatimco se kudrnac pokousel v kabine o cesko-pakistanskou pantomimu, ja si uzival cim dal tim vic cennejsi chvile samoty na strese. A vubec mi nevadilo, ze se nas korab vlekl ctyricitkou. Nalevo vyprahla poust, pode mnou divoky Indus, strme svahy vsude kolem. CO vic si prat...
Po dalsich nekolika desitkach kilometrech jsme si to doskakali s jednodenni zastavkou v Astoru do malinkeho Tarashingu. V jedinem hotylku v okoli se sesla opet skvela parta cestovatelu z celeho sveta. Snowboardova instruktorka Yumi z Japonska, srandovni cestovatele Michael a Tobyas z Nemecka, Ceska Zuzka - vsichni pohodari, jak se na cestovatele slusi a patri. S celou partou jsme i pres horsi pocasi dosli do dalsiho z base campu Nanga Parbatu, tentokrat z jine svetove strany. Jako velka rodina jsme pak vecery travili u romantickych petrolejek pojidanim vseho, co dum dal. A ze toho dal celkem dost...
Fakt, ze tarashingske kure na nas v tom vedru cekalo mozna dyl, jsme zjistili az v Gilgitu. Po prijemne prolenosenem dni pod drevenym pristreskem jsem se ocitl uprostred nocni mury. V horeckach jsem se prevaloval ze strany na stranu, dobihal na zachod, abych pak bleskove resil dilema, kterou casti tela to pujde driv. Unaven tim vsim se mi cesta ke keramicke dire zdala delsi a delsi... V lehce poblouznenem stavu jsem pak s extremni bolesti bricha kroutil propocene prosteradlo. Po par hodinach stravenych v neprirozenych polohach mi Filip domluvil odvoz do nemocnice. V aute mi hlava padala ze strany na stranu v rytmu der a vymolu. Pan doktor mi ve sve znacne opotrebovane kancelari zkusene vlozil teplomer do ust, zmeril tlak a nasledne poslal do jineho pokoje s par palandami. Vystraseny partak dostal do ruky par predpisu a ztratil se v seru. Me zatim personal dovedl ke spinavemu luzku. A protoze mi chybel polstar, ochotny bratr rychle priskocil k vedlejsi, totalne pozvracene posteli a kamaradsky mi mou novou podporu hlavy vlozil primo pod tyl. Tomu se rika servis... Jedinou vec, kterou jsem stihal i v mych zkroucenych polohach kontrolovat byly strikacky. Kuciiii vopaleni je demonstrativne rozbalovali primo prede mnou, poradne jsem si oddychl. Nitrozilne jsem zhltl vic jak litr jakesi dobroty, par dalsich vcelicek jsem dostal do ramen. S dalsi meducinkou ve forme tabletek jsem se rozloucil s personalem a v trochu lepsim stavu jsem dojel zpet na pokoj. Zbytek noci uz byl celkem v pohode, zvracel jsem jen jednou. Navstevy diry nepocitam. Ale nebojte, pan doktor vypadal, ze v mistnim kraji jde o kazdodenni rutinu. Po dvou az trech dnech bych pry mel byt zase fit.A mne uz je tedka docela hej. Ryze s ryzi mi leze krkem po prvnim dni. Filip byl bez problemu.

Vzkazy rodine:
1. Nebojte se, jsem v pohode.
2. Jsem nadsenej, ze tatka koupil druhy kolo. Nemuzu se dockat az ho projedu a popripade zabavim.
3. Fakt se nebojte. Jsem fakt OK.
4. Dekuju babicce.