Esfahan nesf-e Jahan aneb iransky underground

Jupiiiii... Penize nakonec dorazily a ja uz "zase fotim pres kaluze".

Ihned po koupi me nove pritelkyne digitalni zrcadlovky jsme zamirili precpanym metrem na bus terminal. Spinave deti ulice nam obratne sacovali kapsy a rozepinali zipy na batuzkach. Ti nejdrzejsi z nich nas laskyplne osahavali i na tech nejintimnejsich mistech, my se nemohli ani pohnout. Muznymi vykriky jsme se snazili vymanit z tesneho sevreni, decka se jenom smaly. Na konecne stanici jsme si po inventure obsahu lehce dostupnych kapes oddechli. Mladi zlodejicci nam nic nevzali a nase dvojka mohla s klidnym srdcem usednout do klimatizovane kabiny dalkoveho Volva miriciho do poustniho Kashanu. V autobuse se nas ujala particka vysokoskolskych studentu, kteri nas pozvali k sobe domu na vynikajici veceri. Cely nasledujici den nam delali kuchare, taxikare a pruvodce po historickych pamatkach. Ambiciozni Mahmud zajimajici se o historii se zastavoval u kazdeho sutru a dalekosahle nam vysvetloval vse od starodavnych "klimatizaci" po architektonicke prvky typicke pro tuto oblast. Dokonce nam daroval vlastnorucne napsanou knihu o zahrade Fin, kde byl zavrazden slavny panovnik Amir Kabir. Po temer dvou dnech, kdy jsme neutratili ani rial, jsme si to s plnymi zaludky frceli do turisty nejoblibenejsiho iranskeho mesta Esfahanu. Ne nadarmo mistni rikaji Esfahan nesf-e Jahan, tedy Esfahan je pul sveta. Dokonale krivky mesit, krasne upravene druhe nejvetsi namesti sveta a decentne nasvetlene mosty byly po dlouha staleti monumenty hlavniho mesta cele Persie. Neuveritelnou atmosferu ale delali hlavne mistni. Jako kazdy vyznamny den se i v Den otcu sesli Esfahanaci pod mostem, kde spolecne zpivali iranske slagry a protestovali tak tajne proti ortodoxni vlade, ktera jim zakazuje vse od tance po svobodne oblekani. Ikdyz jim za projeveni nevole hrozi krute tresty, uprostred hloucku se obcas objevil odvazny tanecnik, ktery se par minut exoticky kroutil v rytmu halekajiciho davu. Prestoze jsme se znacne odlisovali, skupina nas prijala za vlastni a my si to vrteni strasne uzivali.
Ani nevim, zda mame fakt takovy stesti, ale pri ceste zpet nam cestu zkrizilo auto s typicky snedou posadkou. Otevrenym okynkem jsme se predstavili, kecli par blabolu a za par vterin jsme uz sedeli vevnitr spolu s Mohammadem, jeho persky nadhernou zenou Modi a sestrou Vahdi. Jeste tu noc jsme stravili piknikovanim na brehu reky za mestem, probiranim vseho mozneho i nemozneho a poslouchanim nadaneho kytaristy s rodinnym sborem v zadech. Kolem seste hodiny ranni jsme vylezli na skalnaty kopec s pradavnym oltarem ohnovych lidi , kde jsme koukali na osvetleny Esfahan. Vecer pote pro nas Mohdi usporadal party se vsim vsudy. Na tajnem miste kdesi na okraji lesa rozlozil persky koberec 10x10 a my s celou rodinou i deseti kamarady opikali dzudzo kebaby, kourili aromaticke vodni dymky, bubnovali na bonga... Po 18dnech jsme poprve spatrili holky bez zahalujicich satku . Vrcholem vecera byly 4litry prisne zakazaneho alkoholu, za ktery muze v Iranu hrozit po opakovanem odhaleni i trest smrti. Podomacky vyrabene vino jsme zhltli behem chvilky a persanky rozjely pravou undergroundovou tanecni party. Uprostred niceho, kdesi u lesa, jsme si vychutnavali pestre melodie smutnych pisni a pohled na ladne se vlnici tela vsech pritomnych. Vlnili jsme se taky...
Skoro do rana jsme papali servirovane dobroty, pili zam zam limonadu...
Tenhle vecer byl pro me neobvykly i z jineho duvodu. Historicky poprve jsem dostal nabidku k snatku od, na muj vkus trosku moc nalicene, Vahdi. "Mr.Honza, Dused Daram.{Mr.Honza, miluji vas}", mi stejne stara holcina projevila lasku v reci varsi. Par minut pote se me jeji sestra zeptala, zda bych si chtel Vahdi vzit. Cervenej jak rajce jsem horko tezko vysvetloval muj svobodny zpusob zivota, ktery pro rodinu neni moc fajn. Z prekerni situace jsem se nakonec vykroutil bez ztraty hrdosti i hlavy...

Nas hostitel Mohammed se pro me stal nejlepsim kamaradem Blizkeho Vychodu, mozna i cele Asie. Ja, Filip i Mohdi jsme tezko skryvali dojeti pri louceni. Nas kamos musel odjet na rafinerii do Perskeho zalivu. Kontakty jsme ale vymenili, invitation letter posilam hned po prijezdu.

Cim dal tim vic si zacinam uvedomovat, ze jen tezko si budu zvykat na uspechane lidi tam v Evrope, kteri se nebudou ptat na to jak se mam, kteri mi nebudou dekovat za to, ze jsem... I ty nabidky k snatku a svudne pohledy na vzacne blond vlasy mi budou chybet, domu nespecham...