Divokym Balucistanem aneb kruta realita Pakistanu

Zdarec palec vsem!

Tak uz to bude sedm tydnu, co si to jen tak bezstarostne krizujem po svete. Utika to jak voda, pomyslna polovina naseho vyletu se kvapem blizi. Zazitky pribyvaji kazdou minutou, zkousim ty mrsky pochytat do derave hlavy a zatim se mi to dari. Dneska v noci jsem nemohl moc spat a tak jsem si zrekapituloval trip od prvniho do posledniho dne. Tenhle zivot mi asi fakt prospiva, protoze jsem to dal dohromady vsechno.

Pri posledni iranske zastavce jsem toho moc nenapsal - nebyl cas, penize ani nalada. Slibuju, ze se dneska polepsim, tentokrat mi nechybi vubec nic.



Z trosek iranskeho Bamu jsme zdrhli docela radi. Zemetresenim zdevastovane mesto blizko afgansko-pakistanskych hranic bylo prvni vlastovkou toho, co nas ceka o par kilometru dal. Vecerni a nocni cas straveny prochazenim po krivolakych ulickach nam tady skoncil. Po setmeni uz nas nikdo nezve k sobe domu na dobrou veceri. Misto mangoveho koktejlu jsme chytli par dobre mirenych sutru do zad. Lepsi nez kulky, hehe... Noc byla ale supr jako vzdy. V zapadlem "hostelu" se sesla nezapomenutelna parta dobrodruhu. Holkokluk ze Svedska a australska cestovatelka, ktera uz je vice nez rok na cestach skrz Indonesii a jihovychodni Asii se potkali v indickem Amritsaru, od te doby spolu cestuji. Kamaradska Jane (havranni vlasy, velky oci a usmev dosiroka) mela charisma s velkym CH. Kolem pulnoci jsme vsichni lezeli na strese nedostavenyho baraku, cumeli na neokoukatelny hvezdy a poslouchali smutne blues holky pochazejici ze zeme protinozcu. Nikdy jsem nic takovyho nezazil. Tahle slecna ve stylove vesticce z Indie foukala Louise Armstronga na rozpadajici se trubku, kterou koupila v bazaru kdesi v severnim Pakistanu. A bylo to neskutecny. Rozehraty beton prijemne simral na zadech, mesicem osvicene listy palem se ani nepohli a ja zas nemohl radosti ani promluvit...

Druhy den nas vitr zaval konecne na hranice, kde nas cekal kamarad Honza. Prestoze je zvykem tech par kilometru turisty deportovat ozbrojenou eskortou, my chytli levnejsiho taxika a na pozuby ozbrojene vojaky jsme se vykaslali. Iransti celnici se jako vzdy zasmali moji pasove fotce a pustili nas dal. Vstoupili jsme do jineho sveta. Poustni vichrice nas bicovala do tvari a my jen tak tak trefili do polorozborene chatrce z pisku - pakistanska celnice. Na zemi se valeli satkem zakryti cekatele na dulezite razitko, ktere jsme obratne prekracovali i s nasima drobkama na zadech. Za klasicky nevyhodny kurz jsme vymenili nejaky dolace a spolecne s partou Turku najali pickup, na jehoz korbe jsme si to frceli do prihranicniho Tabasu vichrice nevichrice. Pro Stedoevropana jako jsem ja to bylo procitnuti. "Nejakym dost zmatenym strojem casu jsem se nejspis dostal do nepovedenyho stredoveku", pomyslel jsem si. A ono ne...

V udivu jsem prochazel zaprasene ulice. Tu zamecela koza olizujici sloup, tam zas zahykal udychany osel, ktery tahl tezky naklad i se svym paneckem. Do toho vytrubovali pohadkove (pre)zdobene "autobusy", do kterych by se nevlezl ani vyhubly cestovatel z Ceska. Ohabitovani Pakistanci s kalasnikovem pres rameno naplnovali mou predstavu o teroristech do puntiku. Trochu vytrepanym hlasem jsem odmitl prvni pakistanskou nabidku hasise, pozvani na caj jsem spolu s Filipem hrdinsky prijal. Rodily Afganec nas pohostil cernym cajem s kozim mlikem a korenim. Vynikajici!!!! Chut v ustech mi strachem zhorkla o par minut pozdeji, kdyz se nas hostitel priznal, ze cela rodina jsou Talibanci. Ovlivnen reportazemi tv nova jsem byl jak smyslu zbaveny. Pred ocima mi litaly katastroficky scenare a oblibena videa z Youtube, kde dost podobni lidi rezou hlavy takovym, jako jsme my. "Totalni blbost!", zavrhl jsem si sam pro sebe tuhle moznost pri pohledu na Ahmeda, kteremu se zuby leskly i pres husty porost. S klidnym srdcem jsem podekoval za salek lahodneho moku, obul smradlave sandaly a sel cekat na bus...

Po par hodinach prijel nas korab. Osatkovani borci vytvorili retez a skladali na strechu vse pres pneumatiky az po nase bagly. Zatimco propoceni Asiati s vypetim vsech sil tahali nahoru muj kolos, mistni nas obklopili a zaujete na nas civeli. Pohledem z par metru nas doslova skenovali, ti odvaznejsi na nas zkouseli i mluvit. Po par zajimavych rozhovorech jsme usedli na nejhorsi sedadla vubec a vydali se na cestu pres poust. Za pobyt v Pakistanu jsme poradne slunce jeste nevideli. Vsechno je zahaleny v oblaku pisku, obrysy oskara jen tusime. Listove pruziny naseho staricka nas vystrelovaly od kazdeho kaminku, rev jak z nevyladenyho motoru Boeingu. Do toho si ridic notnou cast ze ctrnactihodinove jizdy poustel indicky slagry, ktere repracky visici ze stropu jen stezi "uhraly".

Po zbesile jizde jsme se dotrepali az do hlavniho mesta provincie Balucistan Quetty. Pryc je vetsina civilizacnich vymozenosti, na ktere jsme byli dosud zvykli. Vsechny smysly jedou naplno. Nove pachy, zvuky, vsechno jiny. Na ulicich se prohaneji oslici, motoriksove(asijske trikolky ala taxiky - zazitek s tim jet) a hlavne vsude strasna spousta zebraku. Na ulicich se ve spine vali desitky deti, nekdy fyzicky postizene. Casto nas pronasleduji stovky metru, tahaji za kosile a ti nejdrzejsi se nam vesi za nohy. Kdyz uz jsem vypadal jak "zebracky stromecek", pomohl mi mistni a decka odehnal. Hygiena tady absolutne nefunguje, jestli neco nechytnem tady tak uz nikde. Jidla se pripravuji na ulicich kousek od stok, vsude otravny mouchy. Kupodivu jsme se po vcerejsi veceri zatim neposrali. Zkusili jsme ze skoro kazdyho hrnce neco, jen ovci hlavy, ktera na nas znudene koukala z hrnce jsem se dobrovolne vzdal. Moje streva se zotavily po tydennim prujmu dva dny zpatky, tak jsem to nechtel moc riskovat. Ikdyz ty glajdy ze vseho moznyho vypadaly v plechovych miskach podivne, jist se to celkem dalo.

Tohle mesto je znamy hlavne pro rozdilnost lidi. Drsni Balucistanci jsou sice ve vetsine, pristehovalci z Afganistanu, Indie a ostatnich provinciich jsou tu ale taky k videni. Kazda tahle skupina se odlisuje jak svym zjevem, tak narecim. Proste pastva pro oci...

No nic, dneska uz jsem toho napsal az moc. Jdem si s klukama koupit Shelvar kameez - typicky pakistansky odev, v kterym snad nebudem budit takovej rozruch. A kdybyste nekdo zatouzili po kalasnikovu, neni problem. Jsou tu obchody, kde se tyhle vecicky daji koupit bez povoleni jen tak.
Drzte palce at pres ty haldy zebraku ve zdravi projdem. Zitra frcime na sever do Multanu a pozdeji do Islamabadu. Cca za tyden bychom meli trekovat v oblasti bez oficialnich zakonu, nekde pod Nanga Parbat.

P.S. behem tohodle clanku vypadl dvakrat proud. V prestavkach jsem stacil snist ohen v podobe korenene ryze (v tlamicce mi jeste dohoriva) a nasledne dobehnout na zachod. Prujem is coming ;]

Oficialne dekuju nejlepsi babicce na svete! Ona uz bude vedet...