Ahoj vsem!
Ochutnal jsem turecky caj, iranskou pohostinnost, pakistanskou krasu, indickou sobeckost a ted mam mezi prsty pisek Sahary. Ve spinavem tilku se smradlavyma sandalema na nohach. S lehce mastnou hlavou plnych myslenek stojim tam, kam me africky vitr zanesl, tam kde lidi maji jinou barvu, mysleni... Prochazim se ulicemi, ktery jsem videl v nejsilenejsich dokumentech. I ty, na zahratem gauci v obyvaku, mi nedavali spat. A ted vsechnu tu tihu nesu na mych kostnatych zadech obrousenych od hodin a hodin stravenych pri prejezdu magicke pouste. Jsem tady, v prave Africe.
Po tezko uveritelnych chvilich na korbe nakladacku bez dveri sedim v hlavnim meste Mauretanie - Nouakchottu. Hrbet jeste lehce poboliva, neprirozenych poloh jsem vystridal behem jizdy spousty. Z oci vybiram jemny pisek a vzpominam na chvile, ktere jsme travili s mauritanskou rodinkou mezi rybarskymi sitemi, pytli cukru a taskami ledabyle pohozenymi mezi nas. Pili jsme z jednoho umastenyho hrnku, marocky spinavyma rukama papali vse, co nam africka mamca pripravila na plynovym varici, co vubec netesnil. Na okamziky, kdy nas na kazdem kroku zastavovala mistni pisecna garda zahalena v satcich, nikdy nezapomenu. Behem 300km jsme napocitali 14ozbrojenych kontrol. "Sellam Alleykum.Passport!", ozyvalo se hrubym hlasem pokazde, kdyz nase auto zastavilo. A tak mam pocit, ze polovina Mauritanie jsou ridici a druha ti, co ridice kontroluji. Hanku se mi malem povedlo vymenit za par velbloudu. Zajemci s lehce plesnivyma zubama se tahle pihovata blondyna moc libila, naklonnost byla bohuzel jednostranna a tak nemam ani velbloudy ani klid. :D
Unaveni po dlouhe ceste jsme vysedli v jednom z mala mauritanskych mest a nemohli uverit, ze jsme na stejne kouli,na ktere popijime pivo v pohodlnych sedackach, resime pitomosti a netusime, co se deje za kopcem. Cernocerni dredati mistnaci v rozbitych autech, neskutecnej bordel. Cernousci v letech, v kterych je u nas nepoustime samotny pres cestu tvrde makaji. Prodavaji sladky manga, bosky tahaji tezky naklady... Bida, o ktere se vam nesni. Pohledy nejchudsich deti sveta, na ktery se nezapomina... Pohledy, ktery jsem mozna ani nemel videt.
Po byrokratickych peripetiich na hranicich mam jenom 6-ti denni viza, a tak si tech par dni uzivam s tetou Jitkou, strejdou Danielem a Prazandou Hankou prave tady, v piskem zahalenem Nouakchottu. Diky znamostem skvele Jitky a jejiho africkeho snoubence bydlime zadarmo, jime za par korun a do utrob divoke reality mesta se vydavame jenom za doprovodu urostlych bodyguardu. Lehce jsme zmenili trasu, pozadali o viza a v pondeli frcime do Senegalu, kde pujdu za svedka tem dvema hrdlickam. Bude mi potesenim...

A ze zazivam veci, ktery jsou za hranicema fantazie vetsiny lidi? Jo, zazivam. A to jsem teprve na zacatku...